Kauza týkající se online potravin Rohlík.cz poukázala na zásadní problém vzmáhající se české ekonomiky, a tím je nedostatek pracovních sil. Celá situace je způsobena veřejnou správou, která nejenže není schopna učinit opatření, která by do České republiky přivedla pracovníky, ale aktivně komplikuje život těm, kteří tak – často na hraně dysfunkčního zákona – činí.
Zátah v pražském skladu Rohlíku, následovaný vyhoštěním 85 ukrajinských pracovníků, opět upozornil na palčivý problém českého byznysu, kterým je nedostatek pracovních sil. Rohlik.cz si Ukrajince s polskými pracovními vízy najal od polské agentury, která za ně platila pojištění. Takto najatí lidé nepotřebují v Česku povolení k práci, což potvrzuje i Zákon o zaměstnanosti, č. 435/2004 Sb., § 68, písm. K: „Povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.“
Cizinecká policie se ovšem domnívá, že zde Ukrajinci pracovali nelegálně. Tomáš Hulan, mluvčí pražské policie, tvrdí: „Pracovali na území Česka, i když měli vízum, které je opravňuje pracovat jen v Polsku. Ve zbytku schengenského prostoru se sice mohou pohybovat, ale nemohou zde pracovat.“ S tím ovšem nesouhlasí majitel Rohlíku, Tomáš Čupr, který se svým právním týmem připravuje analýzu opírající se nejen o český Zákon o zaměstnanosti, ale i judikát Evropského soudního dvora v Lucemburku, který dal v podobné kauze za pravdu holandskému podnikateli zaměstnávajícímu Turky s německými vízy (Rozsudek C-91/13).
Krom právní stránky, kterou vyřeší patrně až soud, má celá věc i stránku společenskou, ekonomickou a politickou. Ani ne proto, že stejně jako Rohlík postupuje celá řada českých firem, ale především proto, že takto postupovat jsou firmy nuceny ekonomickou realitou. Češi na jimi vypsaných pozicích totiž pracovat nebudou. Což ilustruje situací v Rohlíku sám Čupr: „Píšeme na Úřady práce, dáváme do zblbnutí inzeráty… Myslím, že naše platové podmínky jsou zcela v souladu s okolními sklady a s prací, kterou ti lidé vykonávají. Po všech odvodech jim zbyde 20 tisíc… I když neplatíme špatně, mezi Čechy o tuto práci není zájem.“
I když si Češi myslí, že je cizinci připravují o práci, realita je jiná. Mnohá odvětví jsou doslova ohrožena nedostatkem lidí. „Firmy musí odmítat zakázky, neboť nejsou schopny pokrýt dodávky svým odběratelům, anebo jsou dokonce penalizovány za to, že nedodávají včas kvůli tomu, že nemají dostatek lidí,“ říká Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy.
A není to problém jen nezájmu o určité pozice, ale často doslova problém kapacitní. „Bez ukrajinských dělníků by se české stavebnictví položilo, nastal by kolaps,“ nastiňuje situaci ve stavebnictví Evžen Korec, ředitel developerské společnosti Ekospol. „Nejenže Češi o tyto pozice zájem nemají, ale není ani počet takových kvalifikovaných dělníků, kteří by to mohli dělat, protože v České republice ztratila populace zájem o to, aby se vyučila.“
Zjevně jde o systémový problém české společnosti a její správy. Česká republika má nejnižší míru nezaměstnanosti z členských států Evropské unie (dle Eurostatu k únoru 2017). Pracovní trh je schopný okamžitě zaměstnat na 150 000 lidí. To je dáno nejen nízkou porodností populace a právě probíhající ekonomickou konjukturou, ale „nešťastnou politikou státu v oblasti školství, což je dluh minulých 25 let,“ říká Radovan Burkovič, šéf Asociace pracovních agentur. „Školství totiž neprodukuje lidi, které by průmysl potřeboval.“
Pokud v ČR chybí pracující, pak je to věcí veřejné správy. „Vláda má vědět, jaké pracovníky tady potřebujeme. Má tomu přizpůsobit školství. Má k dispozici matriky – tzn. že ví o tom, že se rodilo méně dětí a že bude méně absolventů,“ konkretizuje Burkovič. A jelikož ovlivnit porodnost, ani výstupy školství nelze okamžitě, je třeba, aby Česká republika otevřela své hranice a nekomplikovala vstup pracovních sil.
„Málokdo si uvědomuje, že my vlastně bojujeme o ty lidi,“ varuje Burkovič. „Dneska i ten Ukrajinec s polským pracovním vízem, které dostal na dva roky a má možnost 6 měsíců pracovat v Polsku nebo 3 měsíce v jiné zemi EU, tak si také vybírá… V České republice máme minimální mzdu 11 tisíc korun a hned vedlejší Německo ji má 800 Euro.“
Problematickým prvkem celé kauzy s Rohlíkem tedy není firma sama, ale česká vláda, která místo toho, aby převzala dobrou praxi zahraničí s vydáváním pracovních víz, stíhá firmu, kterou de facto dotlačila k tomu, aby se pohybovala na samé hranici existujícího zákona, který je sám o sobě kontraproduktivní. Otázkou pak je, jak si mají české firmy poradit v této neutěšené situaci, která ohrožuje nejen jejich konkurenceschopnost, ale i samotné přežití. Navíc když jsou vystaveny riziku trestního stíhaní i v případech, kdy se pohybují v mezích zákona.
Zdroje
- Česká televize
- iDnes.cz
- DVTV
- Hospodářské noviny
- Eurostat
- Policie České republiky
