Úvodní formality: anotace, klíčová slova, formáty ke stažení, citace práce

Obsah

1. Úvod
2. Metoda
3. Úvod k tématu, Karel Marx
1. 3.1 Koncepce ideologie Karla Marxe
4. Ideologie a utopie Karla Mannheima
5. Ideologie a ideologické státní aparáty Louise Althussera
6. Pojetí ideologie strukturalistické sémiotiky
7. Koncept hegemonie Antonia Gramsciho
8. Teorie britských kulturálních studií
9. Příspěvek Laclaua a Mouffeové
10. Reartikulace konceptů ideologie a hegemonie
11. Možnosti aplikace
12. Závěr
13. Použité zdroje

1. Úvod

Mediální studia jsou specifickou komunikační vědou, která se zabývá komunikací nikoli já – tobě – o nás, nýbrž oni – nám – o tom kdesi tam: zabývají se studiem médií, jejich povahou a vlivem na jedince a společnost.¹ Ony média nám přinášejí obraz světa. Tento obraz světa, totiž jeho reprezentace, je založen na společném sdílení jazyka a pojmové mapy a vytváří v našich myslích významy pojmů² – předává nám informace.

A tak se tedy ocitáme na poli, na němž se hovoří o vytváření významů a jejich šíření, o tom, že na určitých významech mají zájem dominantní společenské skupiny; že jsou některé významy šířeny záměrně a jiné záměrně pozměňovány atd. Tento specifický přístup v mediálních studiích se nazývá analýza ideologie³. Prvním ústředním konceptem tohoto přístupu je – jak už z názvu vyplývá – koncept ideologie; a druhým je, historicky mladší a na první navazující, koncept hegemonie.

Faktem je, že se pojmy ideologie a hegemonie užívají až v příliš mnoha oblastech od humanitních a sociálních věd až po kritickou publicistiku. To s sebou nese problém všech populárních pojmů – v obecné mluvě jsou užívány volně, jejich označované plove, jak se mu zlíbí. V odborných textech je pak jejich užití často nespecifické, neustále se omílají tytéž interpretace, jejich definiční kombinatorika ustrnula v bodě prvního zapsání, důsledkem čehož jejich aplikační hodnota expirovala.

Tato situace vede k tomu, že jsou postupně opomíjeny a v rámci mediálních studií je ideologicko‑kritický přístup opouštěn ve prospěch přístupů jiných. To samozřejmě k životu teoretických konceptů patří. Přesto však nevěřím, že bychom měli ideologicko‑hegemonický kufřík nástrojů prodat pod cenou autorům braku. Nástroje zestárly, ale mozky, které je vytvořily, dokázaly svou dobu popsat s neobyčejnou brilancí. A pokud nechceme nechat hodnotu těchto nástrojů obrátit vniveč, je načase je renovovat (z hlediska jím vlastních kvalit), aktualizovat je (v čase směrem k dnešku) a reartikulovat je – abych použil pojem jim vlastní a nejbližší jejich logice.

V intencích takového projektu se pak můžeme ptát: Jak se má to, co popisuje Marx coby ideologii k tomu, čím jí označuje Mannheim, Barthes, Gramsci, Hall, Laclau? Je Marxova ideologie falešným vědomím? Mannheimova kategorizace ideologií kategorizací? Hallovo zakódování/dekódování esencialistickým dopravníkem hotových významů? Lze koncepty ideologie a hegemonie sjednotit, přeartikulovat, smysluplně užít coby nástroj mediální analýzy?

V této práci budu hledat odpovědi na takovéto otázky. Znovu prozkoumám teorie ideologie a hegemonie a jím blízké koncepty adekvátní mediální teorii. Zdůrazním jejich spojitosti a obdoby v myšlení a především se pokusím o jejich reartikulaci, jejich aktualizované vzájemné vymezení, jež by mělo být smysluplně aplikovatelné na sféru zájmu mediálních studií.

2. Metoda

2.1 Cíl práce

Cílem této práce je:

zmapovat klíčové příspěvky k tématům ideologie a hegemonie z pohledu ideologicko‑kritického přístupu mediálních studií;
reartikulovat tyto koncepty a vzájemně je vymezit;
nastínit možnosti aplikace nově získané perspektivy na mediální sféru.

2.2 Výzkumný soubor: zdrojové myšlenkové okruhy

Ideologicko-kritický přístup mediálních studií představují britská kulturální studia, politická ekonomie médií a strukturalistická teorie médií vycházející z marxistických a neomarxistických inspirací⁴. Ústředním pojícím bodem těchto škol a předmětu medií jsou britská kulturální studia, jejichž přímými intelektuálními zdroji byli Roland Barthes, Louis Althusser a Antonio Gramsci. A inspiračním zdrojem všech zmíněných je Karel Marx. Takto tedy došlo k výběru základních zdrojů.

Tyto základní zdroje jsem v průběhu výzkumu doplnil prací Karla Mannheima, protože Marxův příspěvek – ač objevný – je jen prvním zábleskem teoretického vědomí, který právě Mannheim dovádí k explikační plnosti. Soubor teorií uzavírá příspěvek Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové. Ten byl zvolen z důvodu ucelení práce. Britská kulturální studia jsou totiž opravdu především pojítkem všech eklekticky vstřebaných teorií a na rozdíl od Laclau a Mouffeové nenabízejí celistvou (re)interpretaci Gramsciho.

2.3 Metoda shromáždění teoretického materiálu

Zvolený soubor teorií jsem nastudoval z primárních zdrojů konkrétních autorů, při interpretaci jsem si vypomohl i zdroji sekundárními, popř. se ve zdrojích vůbec orientoval pomocí zdrojů terciárních. Z nashromážděných poznámek jsem posléze konstruoval text, při zachovávání co největší věrnosti původním zdrojů a užití citací dle akademických požadavků na odborný text.

2.4 Struktura práce

První část práce představuje shromážděný teoretický materiál. Následnost jednotlivých příspěvků je analyticko-historická. Jednotlivé oblasti teorie jsou odděleny v kapitolách a ty jsou vnitřně seřazeny historicky. Historickou řadu narušují Althusserovy Ideologické státní aparáty a Pojetí ideologie strukturalistické sémiotiky, jež jsou řazeny před Gramsciho příspěvkem.

Druhá část pak reprezentuje práci s tímto nashromážděným materiálem: jeho reartikulaci a aplikaci na mediální sféru.

2. 5 Formální úprava a citační norma

Formální úpravu práce jsem podřídil dokumentu katedry mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Pokyny pro vypracování závěrečné (bakalářské/diplomové) práce^⁵; úprava poznámkového aparátu, citací a odkazu na ně odpovídá normě ČSN ISO 690 Bibliografické citace^⁶.

Veškeré odkazy na zdroje jsou vzhledem ke svému množství a přehlednosti textu převedeny do poznámkového aparátu. V poznámkovém aparátu jsou také vedlejší poznámky a vysvětlivky, v nichž je uděláno za dost explicitě akademického textu. S oborem seznámený čtenář jim nemusí věnovat zvláštní pozornost.

3. Úvod k tématu, Karel Marx

Myšlení o ideologii představím jeho klasikem Karlem Marxem; navazujícím, zevrubně propracovaným a komplexním příspěvkem Karla Mannheima; vysoce originálním, komplikovaným a na samou dřeň pojmů jdoucím myšlením Louise Althussera a zakončím posunem náhledu ideologie v pojetí strukturalistické sémiotiky.

Obecně se k pojmu ideologie dá poznamenat, že jej tvoří spojení latinského idea (myšlenka) a odvozeniny řeckého logos (slovo) užívané pro vědu. Toto spojení tedy odkazuje k ideosloví, nauce o ideách. Poprvé ho užil Destutt de Tracy (francouzský filozof období revoluční Francie). Jev konceptualizovaný pojmem má dlouhou historii, v dějinách můžeme objevit i jeho prekoncepce (např. Platónovy ušlechtilé lži), jeho dnešní chápání je silně spojeno s obdobím formováním mas.⁷

3.1 Koncepce ideologie Karla Marxe

První z těch, kdo ovlivnil uvažování sociálních věd o ideologii, byl Karel Marx. Jeho pojetí ideologie se objevuje v Německé ideologii⁸, kterou napsal společně s Friedrichem Engelsem. Ideologie u Marxe zapadá do konceptualizace sociálního života pojmy základna a nadstavba, kde základnou jsou materiálně-výrobní podmínky individuí a jejich styk, a nadstavbou duchovní produkty typu umění, náboženství, právo, morálka⁹.

Podobu sociálního života určuje materiální základna, nikoliv duchovní nadstavba; a nadstavba sama je určována základnou, přesto však duchovní produkty nadstavby mají schopnost zakrývat skutečnost materiálních vztahů základny – tyto okolnosti jsou shrnuty v konceptu ideologie.

Jedním z aspektů Marxova chápání ideologie je odcizení – duchovní produkty (pojmy) jsou odcizeny vlastním historickým podmínkám, podrobeny okolnostem produkce myšlenek (vnitřním zákonitostem gramatiky této produkce) a okolnostem distribuce těchto myšlenek na úrovni společnosti, a nabývají své vlastní zdánlivé hodnoty¹⁰. Uspořádány do souvislé ideologie jsou zpětně poskytnuty individuím¹¹, která pak organizují své životy především dle logiky a perspektivy dané ideologie.

Dalším aspektem Marxova uvažování je chápání ideologie coby mocenského nástroje, sám k tomu říká: „Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální mocí společnosti, je zároveň její vládnoucí mocí duchovní. Třída, která má k dispozici prostředky materiální produkce, disponuje tím současně i prostředky duchovní produkce, takže tím jsou zpravidla podrobeny zároveň i myšlenky těch, kdož nemají prostředky k duchovní produkci. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů, jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky; je to tedy výraz vztahů, které právě z jedné třídy dělají třídu vládnoucí, tedy myšlenky jejího panství.“¹²

A realizovaný účinek ideologie-mocenského nástroje, kdy podrobené třídy vnímají skutečnost skrze ideové rámce tříd vládnoucích, pojímají Marxovi interpreti coby ideologii jako falešné vědomí¹³: tj. komplex ideologických zkreslení zprostředkovávajících jedinci realitu¹⁴.

4. Ideologie a utopie Karla Mannheima

Téma ideologie na rozdíl od Marxe zevrubněji popsal, analyzoval a radikalizoval Karl Mannheim – tam, kde Marx ideologii vykomunikovává v rámci své politické agitace, se Mannheim snaží o přístup nezaujatě teoretický. Gros jeho zkoumání představuje práce Ideologie a utopie¹⁵.

Jeho myšlenky nám přiblíží původ tázání po ideologii a specifikuje historický moment, v němž se objevilo; dále nám nastíní prostor uplatnění ideologie, charakteristiky jejího protipólu – utopie, charakteristiky ideologie samé a nakonec předestře problematizaci myšlení o ideologii.

4.1 Vznik tázání po ideologii

Mannheim nás seznamuje s původem postoje zkoumajícího ideologii. Svůj výklad staví na vývoji vztahu obsahu a formy díla¹⁶ (coby kulturního objektu), poukazuje na to, jak se forma snaží zachytit nové obsahy, přičemž hovoří o těchto fázích¹⁷:

fáze náboženského entuziasmu – odpovídá kulturnímu přelomu. V této fázi se jedinci snaží jakoukoliv formou uchopit „neuchopitelně existující duši“;
fáze uměleckého zpodobnění – v té jde o postižení vnitřních zákonitostí objektu, precizovány jsou formy zpodobnění;
fáze kritického odcizení – tj. fáze kritických zkoumání a formulování teorií.

Načrtnuté fáze poukazují na to, že se lidé snaží nové obsahy nejprve zachytit jakoukoliv formou a zachycovány jsou především jejich vnější rysy. Když tato úroveň formalizace dojde určité rutinizace, přichází na řadu precizování formalizace a snaha zachytit vnitřní charakteristiky. Třetí fáze nastává uvědoměním si zákonitostí látky a jejího formování. Objevení se nových kulturních objektivací vede k odcizení vůči starým. Rodí se pocit diskrepance formy a obsahu. A právě v této fázi kritického zkoumání vzniká i zkoumání ideologie.

Krom obecného vymezení momentu počátku ideologického výzkumu jej Mannheim konkretizuje i historicky v momentu post/moderní situace, jejíž charakteristiky umožnily vznik tohoto výzkumu. Byly to tyto charakteristiky:

mnohost teoretických pohledů,
zvýšení sociální mobility (meziskupinové a statusové),
demokratizace společnosti (různé výklady světa si činí nárok na stejnou reprezentativní platnost) a
vznik moderní inteligence (coby otevřené skupiny obstarávající pro společnost výklad světa).

V tomto momentě, kdy tedy dochází k zjevnému odloučení formy a obsahu, „nastupují dle okolnosti dva jevy. Na jedné straně mohou ti, kteří nemají co říci, ale kteří si snadno osvojili technické formy, tvořit díla, jež se vůbec netýkají duše, avšak působí jako uzavřené celky, a proto se podvodně rozšiřují. Tady nemluví duše, nýbrž řeč, a místo člověka básní a veršuje automaticky fungující kultura umění…

V témž období… vystupují sama o sobě význačná individua, jež se vyrovnávají s novými obsahy, ale pro nedostatečnou uměleckou potenci nenalézají nové a přiměřené formy… Tento druhý typ diletantů si pak pomáhá tím, že se záměrně vyhýbá zděděné uzavřenosti forem nebo ji dokonce rozbíjí, aby alespoň tlumočil zdání nového, aniž je s to toto nové vytvářet. Tento druhý pól diletantismu má mimořádnou důležitost, i když řemeslná povaha jeho umění je pociťována jako nedostatečná.“¹⁸ Tyto dva jevy jsou následně rozvedeny v koncepcích ideologie a utopie.

4.2 Politický prostor, utopie a ideologie

Vzhledem k tomu, že Mannheim chápe problémy ideologie a utopie jako problémy především politického bytí skupiny, je zde na místě uvést jeho poznámky k politickému prostoru.

Autor akcentuje funkcionální hledisko světonázoru skupiny. Bez ohledu na to, jak je tento světonázor „falešný“, totiž „uvádí do souvislosti jak zlomky vnitřní duševní skutečnosti, tak zlomky vnější objektivní zkušenosti a orientuje je potom na určitý komplex jednání… smysl a význam vykonávají určitou sociální funkci, ať už vznikají z čehokoli a ať už jsou pravdivé nebo falešné: mají soustředit pozornost těch lidí, kteří chtějí něco společně podniknout na základě určité ‚definice situace‘.“¹⁹

Politické chápání světonázoru charakterizuje na podkladě jeho diference vůči chápání vědeckému: „Zatímco vědění, chce-li se vyrovnat s novými skutečnostmi, musí stále střežit svůj experimentální charakter, nemůže si myšlení ovládané politickým postojem dovolit být stále spojeno s novými prožitky. Z toho prostého důvodu, že politické strany jsou organizovány, nemohou ani udržovat pružné své metody myšlení, ani být připraveny přijmout každý výsledek, který může vyplynout z jejich zkoumání. Podle své struktury jsou to sdružení veřejného práva a bojové organizace. To samo o sobě je již nutí ubírat se určitým dogmatickým směrem.“²⁰

„Politický konflikt je od samého začátku racionalizovanou formou boje o sociální nadvládu, útočí se na sociální postavení protivníka, na jeho veřejnou prestiž a sebedůvěru.“²¹ Proto také „se politická diskuze vyznačuje charakterem podstatně odlišným od diskuze akademické. Snaží se nejenom být v právu, ale zároveň zničit společenskou a duchovní existenci svých odpůrců.“²²

Odtud tedy pochází hlavní charakteristika politického nazírání vlastního světonázoru: „politika je schopna používat svůj obraz světa jako zbraň.“²³ Z politického konfliktu skupin vládnoucích a ovládaných Mannheim odvozuje své pojmy ideologie a utopie.

Utopie

„V pojmu utopického myšlení se zrcadlí, že určité potlačené skupiny mají tak silný duchovní zájem na rozbití a destrukci stávající společnosti, že bezděčně vidí pouze ty prvky situace, které usilují o její negaci. Jejich myšlení není s to poznat existující stav společnosti korektně; nezabývají se v žádném případě tím, co skutečně existuje, ale snaží se ve svém myšlení předjímat změny toho, co existuje. Jejich myšlení nesměřuje tedy k nějaké diagnóze situace; může být použito pouze jako návod k jednání. V utopickém vědomí zakrývá kolektivní nevědomí, ovládané přáními a vůlí k jednání, určité aspekty reality. Odvrací se od všeho, co by otřásalo vírou nebo co by mohlo ochromit přání po změně věcí.“²⁴

Utopické je tedy takové vědomí, „jež se nekryje se svým okolním ‚bytím‘… orientuje se na faktory, které toto ‚bytí‘ neobsahuje jako uskutečněné.“²⁵ Ovšem ne každá orientace transcendující skutečnost je utopická – je jí pouze ta, „jež přecházejíc v jednání, zároveň částečně nebo zcela rozbíjí právě existující řád bytí.“²⁶

Pojem utopie je rétorickým obviněním těch, kteří usilují o vzestup, ze strany stoupenců dřívějších stupňů bytí²⁷ z nereálnosti myšlení. Tento vedlejší význam pojmu utopie coby představy, „která se principiálně nedá realizovat“²⁸, můžeme vůbec považovat za úspěch těch, kteří jej začali používat. Podstatnou okolností užívání pojmu utopie je to, že v něm artikulující často a záměrně mísí představu toho, co je neuskutečnitelné pouze relativně z jeho úhlu pohledu, a toho, co je neuskutečnitelné absolutně²⁹.

Ideologie

Pojem ideologie naopak „reflektuje objev, že vládnoucí skupiny mohou být ve svém myšlení vázány svými zájmy tak intenzivně na určitou situaci, že nakonec ztrácejí schopnost vidět určité skutečnosti, které by je mohly v jejich vládnoucím vědomí rušit.“³⁰ Ovšem vzhledem k dominanci vládnoucích skupin obsahuje pojem ideologie i „nahlédnutí, že kolektivní nevědomí určitých skupin zatemňuje v určitých situacích jak jim samým, tak jiným skupinám skutečný stav společnosti, a působí tak stabilizujícím směrem“³¹ (ve smyslu stabilizace existující situace).

„Primární ‚odhalení‘ ideologií jako s bytím inkongruentních klamných představ uskutečňují vždy stoupenci nějaké teprve ještě vznikající skutečnosti bytí.“³² „Pojem ideologična určuje vrstva, která usiluje o vzestup a která je v existenciálním napětí vůči stávající skutečnosti bytí.“³³

Ideologie je tedy systém představ, který nerozbíjí stávající řád bytí, naopak ho potvrzuje, či se alespoň „‚organicky‘ včleňuje do obrazu světa, k němuž patří.“³⁴ Od utopie se ideologie liší kritériem uskutečnění: „Ideje, o nichž se dodatečně ukázalo, že se vznášely nad uskutečněným nebo nastupujícím životním řádem pouze jako zastírající představy, byly ideologie; to, co se z nich v dále vznikajícím životním řádu dalo adekvátně uskutečnit, to byla relativní utopie.“³⁵

Mannheim dále ve svých úvahách rozlišil:

partikulární a totální pojem ideologie;
speciální a obecné pojetí totálního pojmu ideologie; a
hodnotící a nehodnotící typ obecného pojetí totálního pojmu ideologie.

4.3 Problematizace myšlení o ideologii

Partikulární a totální pojem ideologie

Oba tyto pojmy jsou vázány perspektivou, kterou vnímá pozorovatel myšlenky druhého člověka, oba pojmy „funkcionalizují ideje vzhledem k nositeli a jeho konkrétní situaci v sociálním prostoru.“³⁶

Partikulární pojem ideologie odkazuje k momentu, kdy se za ideologii pokládá „pouze nějaká část tvrzení odpůrce… vzhledem k její obsahovosti… a funkcionalizování se pohybuje pouze v psychologické rovině.“³⁷ To znamená, že lež, zakrývání či zakřivování skutečnosti jsou chápány jako faktor výpovědi mluvčího, s nímž ovšem pozorovatel sdílí noologickou rovinu platnosti³⁸. Partikulární pojem ideologie pracuje hlavně s psychologií zájmů: předpokládá vztah určitého zájmu a určité lži/zastírání/zkreslení; subjektem, k němuž se v poslední instanci vztahuje, je individuum.³⁹

Naproti tomu totální pojem ideologie „klade otazník nad celým světovým názorem odpůrce (včetně kategoriálního aparátu) a chce i tyto kategorie pochopit z kolektivního subjektu.“⁴⁰ Funkcionalizuje samu noologickou rovinu platnosti – obsah, formu i kategoriální aparát jako celek vztahuje k určité společenské a historické situaci. Místo určitého zájmu hledá vztah určité sociohistorické situace a určitého vidění světa.

Mannheim určuje historické okolnosti, které umožnily vznik perspektivy totálního pojmu ideologie; byly to tyto⁴¹:

vydělení vztahu subjektu („vědomí vůbec“) k světu, přičemž „vědomá činnost tohoto subjektu je pro obraz světa konstitutivní;“⁴²
zhistorizování obrazu světa – vznik prožitku historična a prožitku národního ducha;
změna subjektu, tj. nositele zhistorizovaného vědomí: z národního ducha na třídní vědomí.

Speciální a obecné pojetí totálního pojmu ideologie

Mannheim chápe změnu pojetí ideologie od označení protivníka (partikulární pojem) k teoretickému pojmu neutrální povahy (totální pojem) jako danou historickým vývojem⁴³. Vývoj od pouze partikulárního chápání ideologie k chápání totálnímu dále diferencuje:

speciálním pojetím totálního pojmu ideologie (analyzant provádí rozbor z totálního hlediska, avšak rozebírá pouze protivníkovu pozici a ideologii, nikoliv vlastní) a
obecným pojetím totálního pojmu ideologie (kdy jsou do rozboru zahrnuty i vlastní pozice).

Speciální pojetí je charakterizováno deklarováním vlastní myšlenkové pozice coby neproblematické a (skrytým) útokem na protivníkovy pozice pomocí sociologické analýzy jeho myšlenek⁴⁴: neútočí se na obsah protivníkova programu (jako při užití partikulárního pojetí ideologie), nýbrž se nachází socio-historické zakotvení tohoto programu a nepřímo se znehodnocuje. Toto pojetí je stále ještě prostředkem politického boje.

Obecné pojetí se pojí s odvahou „vidět jako ideologické nejen odpůrcovy, nýbrž principiálně všechny, tedy také vlastní pozice.“⁴⁵ Koncept ideologie užitý v této obecné rovině se stává nástrojem vědy.

Nehodnotící typ obecného pojetí totálního pojmu ideologie

Zaujetí analytických pozic obecného pojetí totálního pojmu ideologie Mannheim spojuje s nehodnotícím přístupem, tj. přístupem, který se omezuje na nacházení „vztahů mezi danými strukturami vědomí a situacemi bytí“⁴⁶. Tento přístup vychází z náhledu, že „každá historická pozice je partikulární“⁴⁷, za úkol si klade prozkoumat právě „partikulárnost jednotlivých pozic a jejich protichůdnou vzájemnou souvztažnost v souvislosti s celkovým sociálním děním.“⁴⁸ Při zkoumání specifické situace se pak ptá, jak tato „určitá sociálně strukturovaná situace bytí tlačí k určitým druhům výkladu bytí?“⁴⁹

Nehodnotící přístup se může vyvíjet z mystického postoje, který⁵⁰…

předpokládá, že dějinotvorný prvek je dějinami samými nepodmíněn a je jim transcendentní;

vzdává se časového a sociálního prvku, všech mýtů a obsahů a každého udělování smyslu; a
„pozoruje historično tak, že se extaticky staví mimo ně;“⁵¹

Tento mystický postoj však postupně přechází v postoj nového výzkumného pojetí, který…

spočívá v tom, že v nové „proměně souvztažností souvislostí smyslu nevidíme libovolnou hru, nýbrž bereme si za úkol prokázat jak v její současnosti, tak v její následnosti nějakou nutnost (i když podle její povahy ji sice nelze beze zbytku určit, ale přece jen ji lze nějak uchopit).“⁵²
„nebere žádné stadium historična jako absolutní“⁵³, ale nahlíží historično tak, že „celé dění obsahuje nějaký daný problém“⁵⁴. Na rozdíl od mystického postoje tedy neformuluje existenci mimohistorična a nepovažuje dějiny za sekundární proces.
nahlíží, že „utváření bytosti ‚člověk‘ se uskutečňuje a je uchopitelné v proměně norem, útvarů a děl, v proměně institucí a kolektivních chtění, v proměně východisek a pozic, z nichž daný historický a sociální subjekt vidí sebe sama a své dějiny.“⁵⁵

Mannheim si všímá vývoje pojmu v kritické reflexi: předestírá fakt, že nehodnotící typ pojmu je tendencí k zaujetí určitých analytických pozic, avšak v momentě, kdy jsou tyto zaujaty, sklouzává nehodnotící typ v typ hodnotící. Stává se postojem orientovaným proti jednostranným, absolutizujícím a sebedoporučujícím výkladům. Tomuto obratu se lze jen těžko vyhnout, neboť „přechod k hodnocení je vynucen na prvním stupni již faktem, že do dějin nejsme s to vnést nějakou artikulaci, když neudělujeme akcenty: akcenty, udělování důrazů, to je však již první krok k hodnocení a ontologickému rozhodnutí.“⁵⁶

Hodnotící typ obecného pojetí totálního pojmu ideologie

Hodnotící typ tedy negativně hodnotí jednostrannost a centraci jedním hlediskem, absolutizaci a strnulost: chápe, že „zděděná ontologie brzdí zrod nového, zvláště zrod nové myšlenkové základny, a že tuhne, pokud nevidí stávající partikulárnost vyzdvižené roviny vztahů, do zkamenělosti myšlenkového koncepčního chtění.“⁵⁷ Proti těmto negativním faktorům…

vyhlašuje požadavek „otevřenosti pro stálou připravenost vidět, jak každý dovršený názor je vždy partikulární a v čem vždy jeho partikulárnost záleží;“⁵⁸
snaží se uplatnit „metodu všeobecného dynamizování“ a „udržení historického hlediska“;
klade si za úkol „vědomé vypracování implicitních metafyzických předpokladů“⁵⁹, které má sloužit především k očištění výzkumu samého (od daných implicitních předpokladů).

Hodnocení hodnotícího typu obecného pojetí totálního pojmu ideologie se svým způsobem navrací na počátek užívání pojmu ideologie. „Toto hodnocení je však zcela jiné než bylo dosud známé a podané. Není možné prostě vzít tvrzení jedné doby jako absolutní, nahlédnutí sociální a časové vázanosti norem a hodnot nemůže být už ztraceno, ontický akcent přechází na jinou problematiku. Mezi normami, způsoby myšlení, orientačními schématy jedné a téže doby rozlišuje pravdivé a nepravdivé, pravé a nepravé.“⁶⁰

Z hodnotícího typu pojmu ideologie také vyplývají nové definice „falešného vědomí“. To již „neselhává vůči absolutnímu, věčně stejnému bytí, nýbrž vůči stále novým duševním výkonům nově se utvářejícího bytí.“⁶¹ Z tohoto nového hlediska je falešným vědomím to vědomí, „které ve svém způsobu orientace nepostihlo novou skutečnost a zastírá jí proto vlastně překonanými kategoriemi.“⁶²

Mannheim pro přesnější ilustraci svých myšlenek specifikuje falešné vědomí v různých sférách⁶³:

„V etice je nějaké vědomí falešné, když se orientuje na normy, podle nichž by ani při nejlepší vůli nebylo schopno jednat na nějakém stupni bytí, tedy kdy selhání individua nelze vůbec chápat jako individuální přečin, nýbrž chybné jednání je podmíněno a vynuceno nesprávně užitou morální axiomatikou.“
„Falešné je v duševním sebevýkladu vědomí, když nové duševní reagování a utváření nového člověka vůbec zakrývá a brzdí vžitými významy (životními formami, formami prožitku, pojetím světa a lidství).“
„Falešné je teoretické vědomí tehdy, když ve své ‚světové‘ životní orientaci myslí v kategoriích, s jejichž pomocí se v daném stupni bytí nelze vůbec konsekventně vyznat. Jsou to tedy v prvé řadě překonané a přežité normy a formy myšlení, ale i druhy výkladu světa, které se mohou octnout v této ‚ideologické‘ funkci a které nevysvětlují, nýbrž zakrývají uskutečňované jednání, dané vnitřní a vnější bytí.“

5. Ideologie a ideologické státní aparáty Louise Althussera

Dalším důležitým myšlenkovým okruhem je teorie Louise Althussera⁶⁴, což je teorie složitě vystavěná⁶⁵ a vnitřně rozporná: pojmy se v ní značně překrývají, odkaz na Marxe a marxistickou teorii a Althusserova vlastní tvrzení splývají, argumentace se vícenásobně opakuje a přeformulovává, závěry jsou jen těžce odlišitelné od východisek.

Althusserovo uvažování předestřu nejprve v jeho povšechných poznámkách o ideologii a pak se budu věnovat jeho pojetí vztahu ideologie a subjektu, následně konceptu ideologických státních aparátů.

5.1 Poznámky k ideologii

Althusser rozlišuje ideologii obecně a dílčí ideologie. Dílčí ideologie pocházejí z dílčích tříd (vyjadřují třídní pozici) a jsou determinovány existenčními podmínkami a praktikami své třídy⁶⁶. Hlavním zdrojem teorie dílčích ideologií je historie vývoje sociálních formací⁶⁷.

Teorie obecné ideologie předpokládá, že tato žádnou historii nemá. Althusser toto tvrzení vyargumentovává přes Marxovo pojetí ideologie v Německé ideologii: pojetí ideologie coby čirého snu, imaginární asambláže, nicotné a zbytečné, utkané z reziduí reality (historického vývoje konkrétních individuí materiálně produkujících své existence) a spojuje ho s vývojem pojmu sen před a po Freudovi, především však s Freudovým konceptem nevědomí. Ideologie na obecné rovině je dle něj tedy mimohistorická a omni-historická – vždy přítomná – „věčná“, působící na nevědomé bázi⁶⁸.

Dosavadní teorie ideologie Althusser⁶⁹ interpretuje tak, že ideologie vytváří iluzi (imaginární transpozici) skutečných podmínek. A že tedy k tomu, abychom odhalili tyto skutečné podmínky, potřebujeme pouze ideologii správně interpretovat. Na otázku, proč k této imaginární transpozici dochází, předkládá dvě odpovědi.

První odpověď, příslušná uvažování 18. století, viní z imaginární transpozice vládce a kněží, tedy malou skupinu otrlých jedinců, kteří zakládají svou dominanci na zfalšované reprezentaci světa, kterou stvořili za účelem zotročení mysli druhých – zotročení dosažené dominancí jedné představy představám druhých. Druhá odpověď (Feuerbachova, doslovně převzata Marxem v raném díle) nachází příčinu imaginární transpozice v odcizení jedinců podmínkám své existence⁷⁰.

Althusser nás upozorňuje na to, že obě tyto odpovědi předpokládají, že to, co se zrcadlí v imaginární transpozici, jsou skutečné podmínky. Sám tento předpoklad zavrhuje a říká, že to, co se v imaginární transpozici odráží, je především vztah jedinců k podmínkám své existence. „Je to tento vztah, jenž je v centru každé ideologické reprezentace skutečného světa. Je to tento vztah, jenž nese otázku, která je vysvětlována imaginární transpozicí… je to imaginární povaha tohoto vztahu, která tvoří základ všech imaginárních transpozic.“⁷¹ Své postřehy shrnuje v propozici: „ideologie je reprezentací imaginárního vztahu jedinců k podmínkám své existence“⁷².

Dále Althusser tvrdí, že „ideologie má svou materiální podobu“⁷³. Materializuje se vždy v podobě nějakého aparátu, v jeho praxi a praktikách⁷⁴. Althusser to popisuje takto: „jedinec věří v Boha, nebo v Povinnost, či ve Spravedlnost… Tato víra pochází z myšlenek zainteresovaného jedince, z něj samého coby vědomého subjektu obsahujícího ideje své víry. Coby vědomý subjekt svobodně formuluje a svobodně rozpoznává ideje své víry…

Daný jedinec pak jedná určitými způsoby, osvojuje si určitý praktický postoj a co víc, participuje na určitých běžných praktikách – a to sice těch z daného ideologického aparátu, na nichž závisí ideje, jimž se zcela vědomě a svobodně rozhodl věřit. Např. pokud věří v Boha, chodí na mše do kostela, pokleká a modlí se, zpovídá se, činí pokání a lituje svých skutků.“⁷⁵

Prostřednictvím tohoto schématu můžeme spatřit, že ideologická reprezentace ideologie je sama sebou nucena chápat, že každý subjekt (obdařeným vědomím a věřící v ideje, jež mu toto vědomí naděluje) musí jednat v souladu se svými ideami. Pokud tak nečiní…

je „hříšný“;
jedná v souladu se skrytými ideami, které jsou jiné než ty deklarované;
poskytne mu ideologie jiné ideje, které jsou v souladu s jeho akcemi.⁷⁶

5.2 Ideologie a subjekt

Důležitou peripetií Althusserova uvažování je střet pojmů ideologie a subjekt. Althusser ho odvíjí od tvrzení: „ideologie interpeluje jedince jako subjekty“⁷⁷. Vychází z toho, že ideologie je vytvářena subjekty a určena subjektům⁷⁸, resp. na úrovni logiky myšlení je ideologie dána kategorií subjektu a fungováním této kategorie⁷⁹. Jak ovšem ideologie dosahuje svých subjektů? Althusser to naznačuje na procesu ideologického rozpoznání.

Ideologické rozpoznání se odehrává na pozadí samozřejmosti, s jakou se ideologie nabízí coby výkladový rámec: „pro ideologii je charakteristický způsob, s jakým využívá samozřejmosti coby samozřejmosti (aniž by to tak vypadalo), kterou přeci nemůžeme nepoznat, a proto jsme jí tváří v tvář nevyhnutelně a přirozeně schopni pouze výkřiku: To je přeci jasné! Takhle je to správně! Toto je pravda!“⁸⁰ Esenciálním příkladem ideologického rozpoznání je zdravení, v němž dáváme druhému najevo, že jsme ho poznali, tj. identifikovali ho jako subjekt sdílené ideologie našeho přátelství.

„Ty a já jsme vždy už subjekty a jako takoví neustále praktikujeme rituál ideologického rozpoznání, který nám zaručuje konkrétnost, individuálnost, vzájemnou rozlišitelnost a nezastupitelnost.“⁸¹ Toto rozpoznání nám poskytuje vědomí – toto rozpoznávání je naším vědomím, ovšem bez znalosti samotného mechanismu rozpoznávání. Ideologické rozpoznání je v podstatě účinek ideologie na straně jedince. Ze strany ideologie dochází k tomu, co Althusser nazývá interpelace jedinců coby subjektů.

Ideologická interpelace funguje tak, že ideologie rekrutuje z jedinců subjekty (nikoliv z některých, ale ze všech), či transformuje (všechny) jedince do subjektů⁸². Althusserova představa se dá vyložit tak, že vnitřně strukturovaná ideologie, vybavená bohatým slovníkem, kategoriálním aparátem a systémem pravidel osloví jedince (nejednoznačného, nepopsaného, necharakteristického, protože necharakterizovaného – neznámého, existujícího v sobě samém) jako konkrétní subjekt své vnitřní logiky a připíše mu charakteristiky, roli, místo ve vlastních jazykových hrách a možnosti jednání. Althusser to ilustruje na příkladu, kdy na ulici policista zavolá: Hej, ty tam!, a než se jedinec otočí, stane se z něj subjekt určité ideologie⁸³.

Vlivem ideologické interpelace se zdá, že to, co se skutečně odehrává v ideologii, se odehrává mimo ni. Proto jedinci nacházející se v ideologii rozumí sami sobě prostřednictvím mimoideologických pojmů. Efektem ideologie v tomto bodě je popření ideologického charakteru ideologie prostřednictvím ideologie samé – tzn. ideologie nikdy nechápe sebe samu jako ideologii.

V intencích těchto tvrzení je tedy přirozené, že jedinec nechápe sám sebe (subjekt já) coby ideologický. Toho je schopen nanejvýš výzkumník tohoto jevu (spíše však v minulém čase [byl jsem ideologický] a ještě pravděpodobněji směřuje toto pochopení vůči druhým [ty jsi ideologický])⁸⁴.

Sekvenční popis procesu ideologického rozpoznání a ideologické interpelace je pouze okolností analýzy, sama ideologie je neustále (vždy-už) přítomná a jedinci jsou pro ni vždy‑už subjekty. Dokonce se dá říci, že jedinci jsou vzhledem k subjektům abstraktní, neboť subjekty jsou vždy-už přítomné, zatímco jedinci jsou jen jejich dočasní spoluhráči. Subjekt existuje v praxi ideologického aparátu rodiny již před narozením jedince, kterýžto bude muset v rodinné struktuře nalézt své místo – pozici svého subjektu⁸⁵. A coby subjekt vzpomínek a diskurzu bude existovat i po skončení fyzické existence jedince.

Příkladem ideologické interpelace (oslovení) je náboženská ideologie křesťanství. Ta v podstatě říká⁸⁶: já oslovuji tebe, lidského jedince, jenž se jmenuje Petr, abych ti řeklo, že Bůh existuje a že ty jsi mu odpovědný. To Bůh tě oslovuje mým hlasem (Písmem svatým apod.) Ty jsi Petrem, to jsi! Byl jsi stvořen Bohem! Toto je tvé místo ve světě! Toto musíš činit! Takto, následujíc Boží zákon lásky, budeš spasen! Atd. A jedinec, oslovený jako jedinec jménem, rozpoznává, že to on je tím osloveným – vždy-už přítomným subjektem. Rozpoznává své místo ve světě, kteréžto je mu připsáno oslovením.

Křesťanství dále konstituuje velký, centrální a primární Subjekt, subjekt par excellence – Boha, jemuž jsou ostatní subjekty podřízeny. A oslovený subjekt, rozpoznává sám sebe coby subjekt, coby subjekt náležející Bohu, subjekt podřízený Bohu: tedy subjekt vytvořený Subjektem a subjekt podřízený Subjektu.

Althusser následně⁸⁷ (i když pokračuje v příkladu křesťanství, opouští exemplifikaci a vrací se k výkladu) říká: každá ideologie, která oslovuje jedince ve jménu Absolutního a Jedinečného Subjektu, je dvojitě zrcadlovitá. Dvojité zrcadlení je podstatou takovéto ideologie a zajišťuje její funkci. Každá taková ideologie je centrována – Absolutní Subjekt zaujímá pozici jejího centra a interpeluje jedince coby subjekty – ve dvojitém zrcadlení je podřizuje sám sobě, zatímco se vzdává sám sebe (Subjektu) ve prospěch subjektů, které v tomto Subjektu mohou spatřovat samy sebe (v křesťanské tradici moment sestoupení/zrození člověko-Boha Ježíše Krista). V dvojitém zrcadlení dochází k (ideologickému) rozpoznání subjektu Subjektem a Subjektu subjektem.

Dvojitá struktura ideologie způsobuje souběžně⁸⁸:

interpelaci jedinců coby subjektů;
podřízení těchto subjektů Subjektu;
vzájemné rozpoznání subjektů a Subjektu, rozpoznání subjektů jednoho od druhého a konečně rozpoznání subjektu jako sebe sama (sebe sama jako subjektu);
absolutní ujištění, že vše je skutečně tak, a že dokud subjekty budou samy sebe rozpoznávat jako subjekty a jednat podle toho, všechno bude v pořádku.

Polapeny tímto systémem, subjekty fungují ve většině případů samy od sebe, s výjimkou „špatných subjektů“, jež si v případě nutnosti vynutí zásah represivního aparátu. Hodné subjekty rozpoznávají, že se věci mají tak a tak a nejinak, a že musí být poslušny Boha, svědomí, de Gaulla, šéfa, pana inženýra, a že by měly milovat své bližní jako sebe sama⁸⁹. Tato poslušnost pramení v interpelaci jedinců coby subjektů a v jejich podřízení, resp. v obojakosti pojmu subjekt, jenž se zdá oba procesy spojovat. Tento pojem zároveň značí:

svobodnou subjektivitu, centrum iniciativy, autora svých skutků zodpovědného za ně a
bytost podřízenou vyšší autoritě, která je zbavena veškeré svobody až na svobodu svobodně přijmout své podřízení.

Jedinec je tedy osloven coby svobodná bytost, která má svobodně přijmout identitu/roli/místo subjektu podřízení se.

5.3 Ideologické státní aparáty

To, že se ideologie realizuje na úrovni ideologických aparátů, jsem již zmínil. Nyní zbývá upřesnit, jaké místo tyto ideologické aparáty zaujímají ve společenské formaci. Althusser, věren marxistické teorii, rozděluje stát na státní moc a státní aparát⁹⁰. Státní aparát zahrnuje represivní státní aparát (se složkami: vláda, státní správa, armáda, policie, soudnictví, vězeňství) a ideologické státní aparáty, nimž patří⁹¹:

náboženský ideologický aparát,
vzdělávací ideologický aparát,
ideologický aparát rodiny,
právní ideologický aparát,
politický ideologický aparát,
odborový ideologický aparát,
ideologický aparát komunikace (zahrnující tisk, rádio, televizi…) a
kulturní ideologický aparát (literatura, umění, sporty…)

Zásadním rozdílem mezi represivním státním aparátem a ideologickými aparáty je to, že represivní aparát funguje primárně na principu užití síly a sekundárně ideologie, kdežto ideologické aparáty se primárně realizují na úrovni ideologie a pouze sekundárně jsou prosazovány násilím⁹². Represivní státní aparát je v podstatě unifikovaný, zcela sloužící ideologii vládnoucí třídy. Ideologické aparáty jsou „rozmanité, zvláštní, relativně nezávislé a schopné býti nestranným polem, na němž se projevují zájmy různých stran.“⁹³ Dominance vládnoucí ideologie musí být na úrovni ideologických aparátů teprve dosaženo, musí být vybojována vůči předcházející dominantní ideologii, vůči opozici a různým dílčím ideologiím.

Za ústřední ideologický aparát předkapitalistické společnosti Althusser považuje církev – její pozici v kapitalismu nahrazuje vzdělávací systém, který se přímo podílí na reprodukci pracovní síly: vybavuje ji technickým know-how, přispívá k stratifikaci sociálních rolí a učí subjekty postojům příslušným pozici v rámci vládnoucí ideologie.

Pro Althussera nejsou ideologické aparáty pouze výsostnou formou, v níž se ideologie realizuje, ale také jedinou formou, v níž lze ideologii uchopit, pochopit, poměřovat a konfrontovat⁹⁴.

6. Pojetí ideologie strukturalistické sémiotiky

Po teoriích, které chápaly ideologii jako o předmět svého bádání o sobě, rozšířím záběr práce o pojetí sémiotické⁹⁵, tedy takové pojetí, které ideologii chápe jako jistý stupeň označování. Přesněji řečeno jde o pojetí strukturalistické sémiotiky, která vychází ze Saussurových myšlenek vedených kolem distinkcí promluva-jazyk, syntagma-paradigma, označující-označované, denotace‑konotace. Zohledňuje i triadický pohled na sémiotiku a rozsáhlý příspěvek Charlese S. Peirce⁹⁶, a to sice v intencích zvažování různých okolností značení a fungování znaků mimo rámec autor-sdělení.

Z tohoto hlediska je klíčová práce Rolanda Barthesa⁹⁷, jeho rozpracování dvou stupňů označování a případné náznaky a příspěvky dalších autorů směřující k postulování třetího stupně označování – úrovně ideologie. Pro ilustraci chápání ideologie v rámci strukturalistické sémiotiky ve zkratce představím první stupeň označování a podrobněji druhý stupeň, jenž nám pomocí analogií pomůže uchopit stupeň třetí.

6.1 Základ semiózy – první stupeň označování

Koncepce prvního stupně označování⁹⁸ je přímým odkazem na Sassurovu práci. Na tomto stupni konstituuje asociativní celek označujícího a označovaného znak. V realitě znaku „neuchopujeme posloupné uspořádání, v němž jeden člen vede k dalšímu, ale korelaci, která je sjednocuje.“⁹⁹ Obecně se označování „skládá z plánu výrazu (E) a z plánu obsahu (C) a označování souvisí se vztahem obou plánů: E R C.“¹⁰⁰ Schématicky znázorněno¹⁰¹:

Schéma 1: znak

Označované v této triádě není skutečnou věcí, ale spíše tím, co lze vyjádřit: „není ani aktem uvědomování ani skutečností, označované může být definováno pouze uvnitř procesu označování.“¹⁰² A „povaha označujícího vyvolává zhruba stejné poznámky jako povaha označovaného: je to čisté relatum, jehož definice nemůže být oddělována od definice označovaného. Jediný rozdíl spočívá v tom, že označující je zprostředkovatelem.“¹⁰³

Ovšem „spojení označujícího a označovaného nevyčerpává sémantický akt, neboť znak má platnost rovněž svým okolím.“ A dále „mysl nepostupuje při označování konjunktivně, nýbrž vydělováním.“¹⁰⁴ Těmito výroky Barthes odkazuje k tomu, jak Sassure popisuje hodnotu znaku coby hodnotu diferenční („protikladnou, relativní, negativní“¹⁰⁵), totiž danou tím, čím se znak liší od druhých znaků, čím se vyděluje z jejich systému. Sassure tímto odmítá absolutní, pozitivní hodnotu znaku. Barthes sám naproti tomu zjišťuje, že označovací systémy nejsou složeny pouze z navzájem diferentních variantů, ale také z pozitivních opor¹⁰⁶.

6.2 Multiplikace významu na druhém stupni označování

Na druhém stupni označování se systém výrazu, obsahu a jejich vztahu (ERC) „sám stane prostým prvkem druhého systému, který vůči němu bude širší, extenzivní; budeme tedy mít co dělat se dvěma systémy označování zasunutými jeden do druhého, ale rovněž nezávislými jeden na druhém.“¹⁰⁷ „‚Odpoutání‘ obou systémů se může uskutečnit dvěma zcela odlišnými způsoby:

první systém se stává plánem výrazu neboli označujícího druhého systému:

1. stupeň ERC

↓

2. stupeň E R C

nebo také: (ERC) R C. To je příklad toho, co Hjelmslev nazývá konotační sémiotika; první systém tu vytváří plán denotace a druhý systém (širší než první) plán konotace.

Můžeme tedy říci, že konotovaný systém je systémem, jehož plán výrazu je sám tvořen systémem označování.

první systém se stává plánem obsahu neboli označovaného druhého plánu:

↓

nebo také: E R (ERC). To je případ všech metajazyků: metajazyk je systém, jehož plán obsahu je tvořen systémem označování, nebo to je také sémiotika, která pojednává o sémiotice.“¹⁰⁸

V intenci této práce se budu dále zabývat specifickým typem konotační sémiotiky (tj. prvního způsobu multiplikace významu), totiž mýtem¹⁰⁹.

Schématicky ho můžeme znázornit takto¹¹⁰:

Schéma 2: mýtus

Respektive, v souladu s Barthovým přeformulováním pojmů druhého stupně označování:

Schéma 3: signifikace mýtu

Asociační celek označujícího a označovaného je na prvním stupni označování uzavřen znakem – smyslem toho, co značí. Na druhém stupni se tento znak-smysl stává znakem-formou a je naplněn konceptem mýtu, jejich spojení je uzavřeno tím, co Barthes nazývá signifikací¹¹¹.

Forma mýtu

Charakteristickým pro mýtus je posun od znaku-smyslu k znaku-formě: „Smysl je již kompletní, postuluje jisté vědění, jistou minulost, paměť, komparativní řád faktů, idejí, rozhodnutí. Jakmile se smysl stává formou, odsouvá svou nahodilost; vyprazdňuje se, ochuzuje, příběh se vytrácí, zůstává pouze litera.“¹¹² Forma smysl vyprazdňuje, proto aby ho mohla naplnit konceptem. „Klíčovým bodem toho všeho je ovšem skutečnost, že forma nepotlačuje smysl, pouze jej ochuzuje, oddaluje, nakládá s ním podle potřeby… Smysl bude pro formu něčím jako okamžitou rezervou příběhu, určitým bohatstvím, jež si podrobila a které je v jakémsi rychlém prostřídávání možno přivolat či odsouvat: je bez ustání třeba, aby forma mohla znovu zapustit kořeny ve smyslu a vyživovat z něj svou podstatu; a především je třeba, aby se v něm mohla skrýt.“¹¹³

Označující mýtu se neustále otáčí mezi smyslem prvotního znaku a formou daného mýtu. Mýtus díky tomu nemůže být povolán k potvrzení své pravdivosti, neboť toto neustálé otáčení mu poskytuje alibi – vždy může být přeartikulován tak, jako by se vyskytoval v jiné poloze, než v které je zpochybňován.¹¹⁴

Koncept mýtu

Dalším prvkem mýtu je koncept. Je to právě koncept, který vyprazdňuje původní smysl: odcizuje původnímu znaku smysl¹¹⁵ a doslova ho deformuje¹¹⁶. „Skrze koncept je do mýtu vsazen celý nový příběh,“¹¹⁷ který „je zároveň historický i intencionální a je pohnutkou, díky níž je mýtus vyřknut.“¹¹⁸ Ač je v podstatě vymezený, není pevně strukturován: „rozhodně nejde o nějakou abstraktní, očištěnou podstatu; jedná se o beztvaré, nestálé, mlhavé zhuštění, jehož jednota a soudržnost spočívají především v jeho funkcí.“¹¹⁹ A jeho funkcí je zastupovat určitou tendenci, oslovit určitou skupinu příjemců, a ne jinou.¹²⁰

„Koncept je z kvantitativního hlediska mnohem chudší než označující a často se pouze re‑prezentuje.“¹²¹ „Postupujeme-li od formy ke konceptu, chudosti a bohatosti se dostává opačných proporcí: kvalitativní chudosti formy odpovídá bohatost konceptu otevřeného celým dějinám a kvantitativní přebujelosti forem odpovídá malý počet konceptů.“¹²² A Barthes ještě doplňuje poznámku k rozdílnosti vnitřní struktury formy a mýtu: „Prvky formy mezi sebou udržují vztahy rozmístění, blízkosti: způsob přítomnosti formy je prostorový. Koncept se naproti tomu předkládá vcelku, je jakousi mlhovinou, více či méně nejasnou kondenzací jistého vědění. Jeho prvky jsou propleteny asociativními vztahy: nepodpírá je rozlehlost, nýbrž neprůhlednost: jeho způsob přítomnosti je paměťový.“¹²³

Mýtus

Nyní, když jsem nastínil formu a koncept mýtu, je třeba si položit otázku, co je to mýtus obecně a jak funguje ve společnosti.

Mýtus je promluvou¹²⁴, vynořuje se ze střetu dějinných sil¹²⁵, sám ovšem tuto dějinnou podmíněnost zastírá, prohlašuje sám sebe za hlas přirozenosti¹²⁶. Je intendován svým konceptem¹²⁷, volí a přizpůsobuje si svá označující¹²⁸, hledá své příjemce a interpeluje je ke svému přijetí¹²⁹. Své intence (svůj koncept) neskrývá, ale naturalizuje¹³⁰ a to tím, že ve čtenářových očích převrací následnost své konstrukce: ač sám skrze koncept motivuje formu, čtenáři vnucuje způsob čtení, který postupuje od označujícího k označovanému. Díky tomuto způsobu čtení se zdá, že forma/označující přirozeně zakládá koncept/označované.

Jak říká Barthes: „to, co čtenáři umožňuje nevinnou konzumaci mýtu, je ve skutečnosti fakt, že v něm nevidí systém sémiotický, ale induktivní: vidí jakýsi kauzální proces tam, kde je pouze ekvivalence: vztahy mezi označujícím a označovaným jsou v jeho očích přirozené.“¹³¹ Jinak také řečeno: „každý sémiotický systém je systémem hodnot, avšak konzument mýtu pokládá signifikaci za systém faktů: mýtus je čten jako faktický systém, ačkoli je pouze systémem sémiotickým.“¹³²

Mýtus se tedy definuje určitou formou sdělení: „nedefinuje se předmětem svého sdělení, ale tím, jakým způsobem toto sdělení vyslovuje: existují formální meze mýtu, nikoli však meze substanciální.“ Tato mýtická forma sdělení běžně využívá určitých rétorických figur¹³³, jako jsou:

vakcína (odvedení pozornosti od podstatného problému problémem méně závažným);
nepřítomnost dějin (ignorování historické determinace faktů);
identifikace (apel na identifikaci jedince s konstruktem Normalita a označení všeho, co tento konstrukt nepojímá konstrukty typu Exotika, Jinakost, Nepřítel);
tautologie (magické ztotožnění nedostatku řeči s domnělým odporem věci k označení);
ani-ani-smus (proces argumentace dvou protikladů vedoucí k zamítnutí obou);
kvantifikace kvality (redukce kvalit na kvantitativní ukazatele);
konstatování (anti-vysvětlení, vznešený ekvivalent tautologie spočívající na common sense).

Podstatné pro pochopení mýtu je jeho odlišení coby řeči intranzitivní od řeči tranzitivní. Řečí tranzitivní Barthes nazývá aktivní řeč, řeč-předmět, řeč, která přechází v čin, řeč drvoštěpa o stromu, který poráží¹³⁴. Tato řeč je nástrojem přímého styku jedince se svým světem. Naopak v mýtu – řeči intranzitivní, se vnější svět sám stává nástrojem této řeči. Zpět k příkladu stromu, pokud ho neporážím, pouze mluvím o něm, stává se tento strom nástrojem mé řeči.

Řeč intranzitivní neslouží k přímému kontaktu jedince se skutečností. Tato řeč konzervuje obraz světa, který sděluje. Nechybí jí schopnost fabulace – neustálého množení označujících intendovaných stále tímtéž konceptem. Na rozdíl od nutnosti konkretizovat v řeči tranzitivní, se řeč intranzitivní vyjadřuje o všem a ke všemu. A pokud řečené vezmeme v potaz na úrovni veřejné debaty, kde každý čin je činem politickým, pak lze říci, že mýtus tenduje k depolitizaci¹³⁵.

6.3 Třetí stupeň označování – úroveň ideologie

Na třetím stupni označování nacházíme obdobu toho, jak mýtus deformuje smysl původního znaku, činí z něj prázdné označující a naplňuje jej vlastním konceptem. Na této rovině tedy obdobně ideologie (coby určitý systém hodnot), vyprazdňuje smysl sobě předcházejícího mýtu a činí ho svým označujícím. Dochází k téže signifikační krádeži, k téže naturalizaci nového označovaného-konceptu-ideologie.

Jestliže na rozhraní prvního a druhého stupně označování dochází k vřazení prvního znaku do narační posloupnosti mýtu, tak na rozhraní druhého a třetího stupně označování dochází k vřazení uceleného příběhu mýtu do hodnotové struktury ideologie. Ideologie pak určuje, které mýty jsou přijímány, které zavrhovány, jaké jsou jejich vzájemné vztahy (podmínění, vyloučení atd.) a struktura jejich organizace.

Ideologii můžeme chápat jako paralelu konceptu a paralelu označovaného, ovšem na vyšším dialektickém stupni komplexity. Tato dialektika je umístěna do prostoru mezi označujícím a označovaným, mezi formou a konceptem, mezi zřetězením hodnot/mýtů/znaků a ideologií. A stupně komplexity odpovídají rozšiřujícímu se záběru skutečnosti, který je mezi dialektické členy vměstnán.

Při postupu po těchto stupních označování postupně přecházíme od náhledu znaků coby samostatných entit k reflexi subjektivních reakcí jejich uživatelů. Ačkoli se tyto reakce vyskytují na úrovni individua, nejsou přirozeně individuální. Jelikož jsou vyvolány znaky (jejichž význam je dán shodou členů dané kultury), jsou centrovány intersubjektivitou, která je kulturně podmíněna.¹³⁶ Třetí stupeň označování tedy „slučuje a logicky uspořádává sady kulturně produkovaných znaků druhého stupně označování do komplexní, kulturní představy světa, koherentního a organizovaného náhledu skutečnosti, které čelíme.“¹³⁷

Na obdobném místě, kde mýtus ztrácí dějiny, dochází na úrovni ideologie k fenoménu ex‑nominace¹³⁸. Ex-nominace představuje v ideálním případě zaplnění společenského prostoru a common sense představou určité ideologie takovou měrou, že je tento jeden specifický pohled na svět chápán jako přirozený, vyplývající z věcí samých a ostatní pohledy jsou chápány jako násilné, strojené a vnucující se – nejlépe jsou označeny termínem ideologie.

Barthes fenomén ex-nominace ilustruje na příkladu vymizení označení „buržoazie, buržoazní“ ze společenského diskurzu své doby: „…v buržoazní společnosti neexistuje ani proletářská kultura, ani proletářská morálka, není zde žádné proletářské umění: vše, co není buržoazní, je z ideologického hlediska nuceno od buržoazie přejímat. Buržoazní ideologie tedy může všechno zaplnit a bez nebezpečí přijít o svoje jméno: nikdo jí zde toto jméno nenavrátí; bez odporu může zahrnout buržoazní divadlo, umění i člověka pod jejich věčné analogie; stručně řečeno, když existuje jen jedna jediná lidská přirozenost, může buržoazie bez jakéhokoli dopadu uskutečnit svou vlastní ex-nominaci: vymazání slova ‚buržoazní‘ je zde absolutní.“¹³⁹

Ex-nominace není iluzorním, náhodným, vedlejším, přirozeným ani bezvýznamným jevem: je ideologií samotnou, pohybem, jímž daná ideologie vydává obraz světa za skutečnost, uměle zkonstruovanou Přirozenost za Dějiny. Další funkcí ex-nominace je posilování iluze nerozlišenosti mezi těmi, jimž ideologie slouží, a těmi, kterým je adresována. Což Barthes explikuje: „…v okamžiku, kdy se sekretářka, jež vydělává pětadvacet tisíc franků měsíčně, rozpozná v okázalém buržoazním sňatku, dosahuje buržoazní ex-nominace svého plného účinku.“¹⁴⁰

Tato ex-nominace umožňuje ideologii být anonymní, všude proniknout, zaznít i v promluvách marginálního politického zájmu. „Tisk, film, divadlo, literatura pro širokou veřejnost, ceremonie, justice, diplomacie, konverzace o počasí, zločin, který odsuzujeme, sňatek, který nás dojímá, kuchyně, o které sníme, oblečení, které máme na sobě, to vše je v našem každodenním životě poplatné představě o vztazích člověka a světa, již si určitá ideologie vytváří a již nám vnucuje.“¹⁴¹

Ideologie koření v nespočtu identifikací, které si osvojujeme v průběhu socializace coby členové určité kultury a společnosti¹⁴². Tyto identifikace ukotvují komunikační pozice, které „nalézáme“, identifikujeme se s nimi a vymezujeme ve vzájemné komunikaci s druhými. Tyto komunikační pozice jsou neustále posilovány a částečně a pomalu měněny v permanentních procesech intersubjektivní a široce sociální komunikace. Komplexní struktury vztahů, které určují pozice jedinců, možnosti komunikačních výměn a existenci a procesy komplexnějších sociálních celků, jsou sociálně-reálným ekvivalentem ideologií.

I když v sémiotickém modelu nalézáme ideologii na třetím, nejširším stupni označování, nepředstavuje zde finální instanci – tou je zde vždy označování jako takové. Ideologie kolem sebe jen rozmisťuje sémiotické propriety, aby se sama vposledku stala pouze jednou z nich v neustálém vrstvení signifikace. Sémiotickou demystifikaci ideologie lze shrnout výrokem: označování vytváří označení, nevyjadřuje realitu.

7. Koncept hegemonie Antonia Gramsciho

Vývoj myšlení o ideologii výrazně poznamenal koncept hegemonie¹⁴³ Antonia Gramsciho¹⁴⁴, jenž své úvahy rozehrává kolem takových pojmů jako jsou: politická a občanská společnost, legalita a ilegalita, konzervativní a revoluční, krize; a vypomáhá si koncepcemi vojenské taktiky a strategie.

Ve svém teoretickém projektu se Gramsci pokusil o sjednocení otázek, jak se vládnoucí třída dostává k moci, jakých procesů k tomu využívá, jak je její moc udržována. Ve svých myšlenkách neupozaďuje mocenské procesy, přesto však akcentuje roli procesů odehrávajících se na poli kultury – v systému společenských nadstaveb. Pojem hegemonie není Gramscim jednoznačně a distinktivně definován, ani ho nezpracoval čistě abstraktně; přímo ho užíval ve svých analýzách minulých, současných a možných politických sil a procesů. Proto i zde budu k hegemonii odkazovat spíše jako k jakémusi rámci, který zahrnuje vícero okolností.

Koncept hegemonie představím nejprve prostřednictvím jeho vztahu k nátlaku, poté jako určitý druh konsenzu a završím obecnými poznámkami k tématu.

7.1 Nátlak a hegemonie

Gramsci rozvíjí Guicciardiniho¹⁴⁵ výrok, že pro chod státu jsou absolutně nezbytné dvě věci: zbraně a náboženství. Říká: „Guicciardiniho formulka může být přeložena do různých jiných formulek, méně drastických: síla a ^konsenzus; donucení a přesvědčování; stát a církev; politická společnost a občanská společnost; politika a morálka; právo a svoboda; řád a kázeň nebo s implicitním úsudkem a anarchickou příchutí: násilí a podvod.“¹⁴⁶ Následně dochází k rozlišení nátlakových způsobu vládnutí a hegemonie.

Nátlakové způsoby pro Gramsciho v moderní době ztělesňuje stát a jeho aparát. Hegemonii lze chápat jako uchvácení ^konsenzu, dosažení souhlasu široké společnosti. Je to přímo „‚spontánní‘ souhlas, s nímž přijímají velké masy obyvatelstva zaměření, které společenskému životu vtiskuje vládnoucí společenská skupina; souhlas, který se ‚historicky‘ rodí z prestiže vládnoucí společenské skupiny (a tedy důvěry vůči ní), odvozovaného z jejího postavení a z její funkce ve světě výroby.“

Tento „všeobecný souhlas“ ovšem není alternativou, či náhradou silového vládnutí, nýbrž simultánním procesem, kterým je také dosahováno vedení určité síly: existuje vedle politické vlády, tj. „státního donucovacího aparátu, který zákonně zajišťuje kázeň těch skupin, které ‚nesouhlasí‘ buď aktivně, či pasívně, který je však vybudován pro celou společnost s ohledem na možnou krizi v přikazování a v řízení, kdy spontánní souhlas selže.“¹⁴⁷

Procesy nátlaku a hegemonie se v moderních společnostech staly vzájemně závislými: Gramsci k tomu říká: „‚Normální‘ výkon hegemonie na půdě parlamentárního režimu… je charakterizován kombinací síly a konsenzu, jež se vzájemně udržují v rovnováze, aniž by síla příliš převažovala nad konsenzem, a za úsilí toho, aby se síla jevila jako podepřená konsenzem většiny.“¹⁴⁸ Že se jedná o procesy závislé a simultánní, potvrzuje okolnost klíčové role mocenského centra i ve fenoménu hegemonie, Gramsci to ilustruje na momentu krize: „V poválečném období se hegemonní aparát narušuje, výkon hegemonie se stává trvale obtížným a riskantním. Tento jev bývá označován různými jmény… např. ‚krize principu autority‘ a ‚rozklad‘ parlamentárního režimu.“¹⁴⁹

V takové chvíli, kterou je možno nazvat přímo krizí konsenzu, dochází k této krizi konsenzu napříč společností: od společnosti jako celku, přes rozpad konsenzu vedoucích složek k rozpadu konsenzu v jednotlivých politických stranách a podobných sdruženích. V těchto chvílích je „zkorumpován celý politický organismus úpadkem hegemonní funkce.“¹⁵⁰

7.2 Hegemonie jako konsenzus

Gramsci nejčastěji hegemonii zmiňuje v souvislosti s dosažením konsenzu. Ač sám toto dosahování konsenzu nestrukturuje, jeho myšlení se zaobírá dvěma rovinami, na kterých se tento proces odehrává. Je to zaprvé užší úroveň aliance mocenských sil a zadruhé úroveň nejširší společnosti.

Konsenzus na úrovni sociálního bloku

Skupina se při získávání hegemonie může pokusit vytvořit sociální blok¹⁵¹ s určitými jinými skupinami proti určitým dalším skupinám¹⁵². Tento sociální blok má být aliancí sil zainteresovaných na vládnutí, aliancí vykazující určitou míru homogenity a vzájemné loajality¹⁵³. Homogenita je posilována tendencí k převaze ideologie jedné z aliančních složek a vytvářením ideologického amalgámu, v němž se odráží ideologie všech aliančních složek.

Z různorodosti aliančních sil krystalizuje organizační centrum (vzniklé z řídících sil jednotlivých stran a/nebo z převahy jedné ze stran), Gramsci hovoří o nové politické straně¹⁵⁴. Tato nová jednotka „určuje kromě jednotnosti hospodářských a politických cílů také intelektuální a morální jednotu, kladouc všechny otázky, kolem nichž kypí boj, nikoli v korporativní rovině, nýbrž v rovině čistě ‚univerzální‘, a tak vytváří hegemonii jedné základní společenské skupiny nad celou řadou podřízených skupin.“¹⁵⁵

V této hegemonní síle sociálního bloku je na úrovni analýzy možno rozlišovat sociální skupiny odpovídající aliančním partnerům, jejich politické artikulace (politické strany), byrokracii a generální štáb strany (hegemonní centrum)¹⁵⁶. Pro toto hegemonní centrum je typické, že se politický jazyk stává žargonem, vytváří se atmosféra spiklenecké skupiny, dosahuje se homogenity celé této centrální skupiny prostřednictvím jednotné ideologie, upevňované neustálým opakováním frází a mentálních schémat, které nakonec vedou k tomu, že se nemyslí vůbec¹⁵⁷.

Konsenzus na úrovni nejširší společnosti

Konsenzus je kromě úrovně vlády nutno získat napříč společností. Zde už není vyjednáván jako mezi aliančními partnery, ale aktivně získáván z pozice silnějšího/historicky zakotvenějšího/sociálně povolanějšího. Je to „souhlas organizovaný, nikoli obecný a mlhavý.“¹⁵⁸ Stát tento souhlas už má a „vyžaduje jej, ale také ‚vychovává‘ tento souhlas spolu s politickými a odbornými sdruženími, které však jsou soukromými organismy, jež jsou ponechány soukromé iniciativě vedoucí třídy.“¹⁵⁹

Koncept hegemonie se zde podstatně rozchází s konceptem prosté dominance¹⁶⁰, kdy vedoucí třída vede a uskutečňuje své zájmy bez ohledu na zbytek společnosti. V hegemonii „se panující skupina konkrétně slaďuje se všeobecnými zájmy podřízených skupin a státní život je pojímán jako neustálé vytváření a překonávání nestálých stavů rovnováhy (v oblasti práva) mezi zájmy základní skupiny a zájmy podřízených skupin, stavů rovnováhy, v nichž zájmy panující skupiny převažují, ale jen do jistého bodu, nikoli tedy až omezenému hospodářsko-korporativnímu zájmu.“¹⁶¹

A kritickým bodem všech těchto stavů rovnováhy je právě konsenzus. Pokud hegemonní síla zklame v akci, pro níž požadovala, nebo si vynutila konsenzus širokých mas, její pozice hegemona podstupuje krizi¹⁶².

7.3 Hegemonie obecně

Hegemonie obecně tedy představuje dosažení bodu nadvlády za pomocí vyjednávání, neustálou prací s kulturními prostředky, argumentací dovolávající se tradice, zdravého rozumu a všeho, co se zdá právě účelné. Pokud chce nový světový názor (a mu odpovídající skupina) ve svém boji o hegemonii uspět, musí zničit, přetvořit a znovuvytvořit stávající systém morálních, právních, filozofických a uměleckých vztahů.¹⁶³

Gramsci hegemonii chápe obdobou vztahu poziční války k válce pohybové – dlouhodobé frontální útoky zde již nejsou účinné, a pokud již má k frontálnímu útoku dojít, je nutné, aby včas zajistil své pozice (vybudoval své zákopy). Gramsci sám říká: „Masivní struktura moderních demokracií, a to právě tak státních organismů, jako souhrnu občanských sdružení v občanském životě, tvoří pro politické umění jakési ‚zákopy‘ a stálá opevnění válečné fronty: prvek pohybu, který předtím představoval ‚celou‘ válku, se stává jen prvkem ‚dílčím‘ atd.“¹⁶⁴

Problém hegemonie se vynořuje až v post-středověkém státě, definovaném takovými termíny jako jsou občanská společnost, či politická společnost. Tento moderní stát je také charakteristický přesunem moci mezi vrstvami a skupinami¹⁶⁵. Gramsci to ilustruje na rozdílech vlády buržoazie a aristokracie: „Revoluce, kterou buržoazní třída vnesla do pojetí práva, a tudíž i do pojetí státu, spočívá zvláště v úsilí o konformismus (odtud etičnost práva a státu). Dřívější panující třídy byly v podstatě konzervativní v tom smyslu, že nesměřovaly k vypracování organického přechodu ostatních tříd ke své třídě, tj. k ‚technickému‘ a ideologickému rozšíření své třídní sféry: koncepce uzavřené kasty. Buržoazní třída se považuje za organismus, jenž je v neustálém pohybu, jenž je schopen vstřebat celou společnost a přizpůsobit ji své kulturní a hospodářské úrovni. Celá funkce státu se mění, stát se stává ‚vychovatelem‘.“¹⁶⁶

Hegemonie se v post/moderní době netýká pouze demokratických systémů, úsilí o její dosažení totiž zcela nekončí ani v totalitě: široká společnost je sice ke konsenzu dotlačena silou (která se projevuje mnohem otevřeněji než v demokracii), ale uvnitř vládnoucí a jediné strany pokračuje boj o další směřování a o pozici elitní frakce mezi jednotlivými frakcemi; krom toho se dominantní názor vykomunikovává vůči vnějším názorům nehlasným¹⁶⁷.

Zbývá dodat, že Gramsci v procesech hegemonie jako klíčovou hodnotí roli intelektuálů. Chápe je v podstatě jako specialisty teoretického řešení praktických problémů, kteří toto řešení spíše přinášejí z oblasti zdravého rozumu (tj. určité kategorie vytvářené společností) a cizelují ho, než aby ho zcela vytvářeli¹⁶⁸. Rozlišuje intelektuály tradiční a organické: tradiční jsou produkováni státním aparátem a jeho hegemonními doplňky (např. církev), organičtí organicky vyrůstají s novou politickou sílou, formulují její požadavky, nacházejí její historické kořeny atd. Tradiční intelektuálové jsou spíše „‚příručími‘ vládnoucí skupiny pro vykonávání podřízených funkcí společenské hegemonie a politické vlády“, organičtí intelektuálové představují aktivní, organizační a centrální aspekt nově se rodící politické síly.

8. Teorie britských kulturálních studií

Škola, která se snažila pojmout všechny předchozí náhledy, jsou britská kulturální studia¹⁶⁹. Příslušní teoretici vyšli z prací Barthesa, Althussera a Gramsciho; tématicky se soustředili na masová média, subkultury mládeže, výchovu a vzdělávání, gender, rasu a autoritářský stát za pomocí pojmových nástrojů jako text, ideologie a hegemonie, a zkoumali je optikou populární kultury coby pole střetu sociální kontroly a rezistence.

Kulturalisté užívají koncepty ideologie a hegemonie spíše jako výchozí, nepracují s nimi jako s výsostnými předměty svého bádání. Proto nejprve uvedu, jak se dané koncepty mají ke kulturálním studiím. Poté představím kulturální modely tvorby významu: a to sice model zakódování/dekódování a z něj přímo vycházející model kulturního obvodu. Výklad prohloubím bližšími poznámkami ke dvěma momentům daných modelů, totiž diskurzu a publiku.

8.1 Tematizace ideologie a hegemonie v rámci britských kulturálních studií

Ideologie představuje jedno z nejdůležitější témat britských kulturálních studií.¹⁷⁰ Kulturální teoretici vycházejí z kritického paradigmatu a postřehů strukturalistů. Sdílí jejich náhled produkce významu: ta je společenskou praxí, v rámci které je světu dáván význam prostřednictvím jazyka a symbolů. Význam tedy není dán předem a jedné události mohou být připisovány různé významy¹⁷¹.

Klasické otázky studia ideologie:

„Jak ideologický proces funguje a jaké jsou jeho mechanismy?
Jak má být ‚ideologické‘ chápáno ve vztahu k ostatním praxím v rámci sociální formace?“¹⁷²

Stuart Hall¹⁷³ doplňuje otázkami¹⁷⁴:

„Jak si dominantní diskurz coby popis či vysvětlení světa zajišťuje a ospravedlňuje svou pozici a jak udržuje veškerá omezení, zákazy či vyloučení uplatňovaná vůči alternativním nebo konkurenčním definicím?
Jak instituce, které jsou zodpovědné za popis a vysvětlení událostí ve světě (v moderní společnosti jsou jejich příkladem par excellence masová média), uspěly v udržování škály preferovaných či omezených významů v dominantních komunikačních systémech? a
Jak se tyto aktivní způsoby privilegování nebo upřednostňování významu prakticky uskutečňují?“

Odpovědi na tyto otázky vedou Halla k tvrzení, že je nutno upozadit technické faktory produkce významu (akcentované dřívějšími výzkumnými směry) a soustředit na sociální aspekty produkce a distribuce významu. Jeho snaha a snaha dalších teoretiků kulturálních studií vedly k formulacím konceptů jako jsou: zakódování/dekódování, kulturní obvod, aktivní publikum aj. Nejpřínosnější z nich nyní představím.

8.2Model zakódování/dekódování Stuarta Halla

Hallův model zakódování/dekódování lze chápat jako kritiku procesuálního modelu komunikace (informační zdroj – vysílač – vyslaný signál – kanál a komunikační šum – přijatý signál – přijímač – cíl¹⁷⁵). Komunikaci danou lineární posloupností nahrazuje komunikací chápanou jako artikulace propojených, avšak distinktivních momentů/fází produkce, cirkulace, spotřeby a reprodukce¹⁷⁶. Zvláštní pozornost věnuje oběma koncům komunikačního řetězce: uplatňuje na ně sémiotické paradigma a zabývá se jejich organizačně-technickými a sociokulturními kontexty.

Komunikace jako procesy artikulace

Hallův model vychází z Marxovy koncepce zbožní výroby: významy a sdělení považuje za specifický produkt praktik produkce, cirkulace, spotřeby a reprodukce a jejich artikulovaných propojení. Proces komunikace popisuje takto: „aparáty, vztahy a praktiky produkce nabývají v určitém momentu (v momentu produkce/cirkulace) tvaru v podobě symbolických označujících konstituovaných v rámci pravidel ‚jazyka‘.“¹⁷⁷ Faktory produkce tedy nabývají podobu diskurzu, diskurzu odpovídajícího momentu cirkulace. Dále musí dojít k artikulaci cirkulace/spotřeba, totiž k překladu diskurzu do sociálních praktik¹⁷⁸ – není-li totiž „uchopen žádný význam, nedochází k žádné spotřebě.“¹⁷⁹

Moment reprodukce Hall explicitně nekomentuje, ale nejspíš jím chce naznačit neustálou proměnu jednoho momentu v moment další¹⁸⁰, která se odehrává prostřednictvím artikulace: „Každý z uvedených momentů je pro obvod jakožto celek nezbytný, ani jeden z momentů nezaručuje moment další, jenž na něj navazuje.“¹⁸¹ Dojde-li tedy k přerušení této neustále proměny, komunikační proces ustrne a přestává vytvářet a udržovat význam. Tedy i reprodukce je momentem komunikačního procesu.

K dokreslení komplexity modelu zbývá dodat, že artikulace se odehrávají i směrem cirkulace/produkce, spotřeba/produkce a reprodukce/produkce, kdy jsou zkušenosti s šířením sdělení, publikem a reprodukcí významu zpětně začleňovány do procesů produkce¹⁸². Také bychom nalezli artikulace propojující zbývající členy modelu.

V rámci mediální produkce tento model implikuje, že „surovou“ historickou událost nelze přenášet. Nejprve musí být podrobena audiovizuálním a jazykovým pravidlům, musí být artikulována jako příběh. V takovém momentě tedy dominují diskurzivní aspekty události nad aspekty ostatními¹⁸³. Z daných postřehů Hall vyvozuje toto: „diskurzivní podoba má v komunikační výměně privilegované postavení a momenty zakódování a dekódování, třebaže jsou ve vztahu ke komunikačnímu procesu jako celku pouze ‚relativně autonomní‘, jsou momenty determinujícími.“¹⁸⁴

Momenty zakódování a dekódování

Zakódování je momentem produkce sdělení a významu, či ho lze pojímat jako artikulaci produkce/cirkulace. Právě v tomto momentu „aparáty, vztahy a praktiky produkce nabývají tvaru v podobě symbolických označujících konstituovaných v rámci pravidel ‚jazyka‘“¹⁸⁵ a vstupují do sféry diskurzu. Je tedy momentem, v němž dochází k vstupu referentu (např. historické události) do komunikace¹⁸⁶. Událost je transponována do „formy sdělení“, jež je nutnou „jevovou formou“ události v jejím přechodu od zdroje k příjemci¹⁸⁷.

Při zakódování je ona historická událost podrobena okolnostem produkce významu: její zpracování je podrobeno určité organizaci práce, „jejím profesním, praktickým a technickým okolnostem“¹⁸⁸. Je také přizpůsobeno vztahům a zpětnovazebným smyčkám produkce s ostatními momenty komunikačního procesu (cirkulace, spotřeba, reprodukce), tedy představám producenta o diskurzu coby produktu, představám o cílovém publiku, o recepčních potřebách tohoto publika, o možnostech replikace a udržení komunikovaného významu atd. Je jí vtištěna určitá komunikační forma a struktura, je podrobena určité organizaci významu.

Na diskurzivním rozhraní opačném momentu zakódování nastává dekódování. Událost je transponována z formy sdělení do vědomí nebo praktik, a získává tak společenskou hodnotu nebo politickou účinnost. Je začleněna do sociálních vztahů komunikačního procesu, je jí udělen význam. Moment dekódování předchází spotřebě, je momentem artikulace cirkulace/spotřeba. Je ovlivněn rámci vědění, vztahy produkce a technickou infrastrukturou na straně příjemce¹⁸⁹. A samozřejmě také souvisí s ostatními momenty komunikačního procesu (produkce, cirkulace, reprodukce).

Kódy, které publika užívají k dekódování významů, jsou utvářeny široce sdílenými sociokulturními významy a zkušenostmi, „vztahují znaky k ‚mapám významu‘, v jejichž rámci je každá kultura klasifikována.“¹⁹⁰ Přestože má dekodér možnost užít vícero kódů (tzn. uplatnit polysémičnost znaků), nemůže si počínat zcela libovolně, nemá na výběr nekonečné množství kódů, a ani jednotlivé kódy si nejsou navzájem rovny: „Každá společnost/kultura má v různé míře uzavřenosti sklon vnucovat své klasifikace sociálního, kulturního a politického světa.“¹⁹¹

Momenty zakódování a dekódování jsou vzájemně závislé i relativně nezávislé. V obou momentech se pracuje s diskurzem a s jazykem, obě strany sdílí do jisté míry podobné sociokulturní prostředí, jazykovou a kódovací kompetenci apod. Liší se diferencí svých sociokulturních prostředí, praktických a technických okolností a rozdílnými zájmy svých aktérů při produkci významu. Zakódování sice „může ‚preferovat‘, naznačovat jistá dekódování, nikoli je však předepisovat nebo garantovat, neboť dekódování má své vlastní podmínky existence.“¹⁹²

Zakódování tedy vytváří některá omezení a určuje parametry pole, v němž se dekodér může pohybovat¹⁹³, ale která sada významů z tohoto pole bude při dekódování užita závisí na osobě dekodéra. „Většina sdělení musí určitou míru reciprocity mezi momenty kódování a dekódování obsahovat, jinak by vůbec nebylo možné o nějaké účinné komunikační výměně hovořit.“¹⁹⁴

Hall tuto a/symetrii mezi kódy zakódování a dekódování spojuje s personifikovanými pozicemi obou momentů a jejich strukturálními vztahy: „Stupně symetrie – tedy stupně ‚rozumění‘ a ‚nedorozumění‘ v komunikační výměně – závisejí na stupních symetrie/asymetrie (vztahů ekvivalence) ustavených mezi ‚personifikovanými‘ pozicemi: kódující-producent a dekódující-příjemce. Ty ovšem dále závisejí na stupních identity/ne-identity mezi kódy, jež dokonale nebo nedokonale přenášejí, přerušují nebo systematicky zkreslují to, co bylo předáno.

Nesoulad kódů z velké části souvisí se strukturálními diferencemi vztahu a postoje mezi podavateli a publikem, ale také s asymetrií mezi kódy ‚zdroje‘ a ‚příjemce‘ v momentu přetvoření do diskurzivní formy či vyčlenění z ní. To, co je nazýváno ‚zkreslením‘ či ‚nedorozuměním‘, vyvstává právě z nedostatku ekvivalence mezi těmito dvěma stranami komunikační výměny. To opět vymezuje ‚relativní autonomii‘ a ‚vzájemnou závislost‘ vstupu a výstupu sdělení v jeho diskurzivních momentech.“¹⁹⁵

Svou tezi o neexistenci nutné korespondence zakódování a dekódování Hall posiluje hypotetickou analýzou tří možných dekódovacích postojů, dle které může dekódující dekódovat dominantním, dohodnutým, nebo opozičním kódem. Všechny tři tyto postoje jsou charakterizovány tím, jak pracují s preferovaným významem, proto zde nejprve zmíním problematiku preferovaného významu.

Preferovaný význam, dominantní diskurz, dominantní kód

Hall předpokládá, že každé sdělení obsahuje prvky, které mají signalizovat jeho žádoucí interpretaci, přičemž původ těchto prvků spatřuje v komunikaci samé: „Komunikační proces spočívá v rámci performativních pravidel: pravidel kompetence a užívání, pravidel užívané logiky, které aktivně usilují o to prosadit nebo preferovat jednu sémantickou doménu před druhou a zasadit prvky do jejich příslušných významových rámců či je z nich vyjmout.“¹⁹⁶

Komunikační proces ovšem není jediným původcem preferovaných významů, neboť sám odráží existující sociální řád, jehož struktura je organizována hierarchicky (tedy podle logiky obdobné logice organizace preferovaných významů). Komunikace prostřednictvím preferovaných významů zrcadlí „celý sociální řád v podobě významů, praktik a přesvědčení: jako každodenní znalost sociálních struktur, toho, ‚jak věci fungují z hlediska veškerých praktických cílů v této kultuře‘, jako mocenské a zájmové uspořádání a struktura legitimizací, omezení i sankcí.“¹⁹⁷

Preferované významy ovšem neslouží pouze k reflexi stávájícího řádu, ale stávají se také pracovní šablonou producentů a kognitivním filtrem příjemců nových sdělení. „Nové problematické nebo znepokojující události, jež narušují naše očekávání nebo jdou proti našim ‚konstruktům zdravého rozumu‘, proti naší ‚nezpochybňované‘ znalosti sociálních struktur, je nezbytné přiřadit k diskurzivním doménám předtím, než o nich můžeme říci, že ‚dávají smysl‘. Nejobvyklejším způsobem jejich ‚mapování‘ je přiřazení nové události k té které doméně či již existující ‚mapě problematické sociální reality‘.“¹⁹⁸

Preferované významy nejsou ani esenciálně přítomny ve sdělení: „nemáme jimi na mysli onen jednostranný proces, jenž určuje, jak budou veškeré události označovány. Tento proces se skládá z ‚práce‘, jíž je zapotřebí pro prosazení, obhájení a získání legitimity pro dekódování určité události, které je omezeno danými dominantními definicemi, v jejichž rámci byla událost konotativně označena.“¹⁹⁹ Ve sdělení samém můžeme nalézt pouze jejich indicie (jejich orientátory), k rekonstrukci preferovaného významu je však třeba aktivního dekódování příjemce pomocí kódu, který danému preferovanému významu odpovídá.

Z Hallových myšlenek můžeme dále vyvodit, že preferované významy metonymicky odkazují k dominantnímu diskurzu. Ve sdělení se nachází pouze orientátory, které odkazují k určitým významům. Aby byly tyto významy dekódovány jako části dominantního diskurzu a vzájemně organizovány dle tohoto dominantního diskurzu, musí být k jejich dekódování užit dominantní kód. Tento dominantní diskurz a jeho logika, tedy dominantní kód, se udržují neustálou komunikační výměnou a existencí sociálního řádu, které se z určitého pohledu nachází mimo jeden daný konkrétní komunikační proces, v kterém dochází ke konkrétnímu zakódování a dekódování²⁰⁰.

Tři způsoby dekódování

Vůči preferovaným významům lze v momentu dekódování zaujmout tři hypotetické postoje a to sice:

dominantní postoj – odpovídá dekódování dominantním kódem a přijetí dominantního diskurzu²⁰¹. Přijímá dekódovací pozici naznačenou kodérem, „je ideálnětypickým případem ‚dokonale transparentní komunikace‘.“²⁰²
dohodnutý postoj– „obsahuje směsici adaptivních a opozičních prvků: připouští legitimitu hegemonických definic činit svrchovaná (abstraktní) označení, zatímco v omezenější, situační rovině si vytváří svá vlastní pravidla – připouští výjimky k pravidlu. Souhlasně přitakává privilegovanému postavení dominantních definic událostí, ponechává si ovšem právo vyjednávat jejich aplikace na ‚lokální podmínky‘, na své vlastní společné postoje.“²⁰³ Dekóduje tedy dominantním kódem, nepřijímá ovšem bez výhrad dominantní diskurz – naopak si zachovává kapacitu vyjednávat jednotlivé významy a okolnosti.
opoziční postoj – odkazuje k dekódujícímu, který je schopen adekvátně užít kód, ale odmítá takto konstruované významy, v důsledku toho dominantní kód a v posledku i dominantní diskurz. Příjemce „detotalizuje sdělení v preferovaných kódech, aby retotalizoval sdělení v rámci některého alternativního referenčního rámce.“²⁰⁴ V momentu, ve kterém dohodnutý postoj vyjednává partikulární významy v rámci dominantního diskurzu, opoziční postoj s dominantním diskurzem bojuje o politiku označování.

Hall se v rámci kategorizace tří dekódujících postojů zastavuje u role médií a jím specifického způsobu utváření sdělení tzv. profesionálního kódu. Ten se zdá být „‚relativně nezávislý‘ na dominantním kódu, neboť aplikuje kritéria a své vlastní transformační operace, zejména pak operace technicko-praktické povahy.“²⁰⁵ „Profesionální kód však operuje v rámci ‚hegemonie‘ dominantního kódu. Ve skutečnosti napomáhá reprodukovat hegemonní definice právě tím, že zastírá jejich hegemonickou povahu a zachází místo toho s profesionálním kódováním, jež klade do popředí takové údajně neutrálně-technické otázky, jako jsou otázky vizuální kvality, zpravodajství a hodnot prezentace, televizuální kvality, ‚profesionalismu‘ apod.“²⁰⁶

Profesionální kód, v podobě definované Hallem, není schopen kriticky reflektovat, či diverzovat dominantní diskurz. „Můžeme dokonce říci, že profesionální kódy napomáhají reprodukovat hegemonické definice zejména tím, že zjevně neovlivňují své působení v dominantním směru: ideologická reprodukce se zde tudíž odehrává nepozorovaně, nevědomě, ‚za našimi zády.‘“²⁰⁷ Problém profesionálního kódu spočívá v tom, že je při konstrukci sdělení zároveň relativně nezávislý na dominantním diskurzu a zároveň reprodukuje hegemonické interpretace událostí²⁰⁸. Média jsou s dominantním diskurzem nerozlučně spjata prostřednictvím institucionální struktury, principem přístupu²⁰⁹ a svou vlastní ideologií²¹⁰.

8.3 Model kulturního obvodu

Model zakódování/dekódování byl později revidován Johnsonovým modelem²¹¹ (zahrnujícím produkci, texty, čtení a žité kultury), a oba pak revidoval model kulturního obvodu²¹². Jeho nástin se objevuje ve výzkumné studii Doing Cultural Studies: The Story of the Sony Walkman²¹³ a sborníku prací Representation: Cultural Representations and Signifying Practices.

Tento koncept můžeme chápat jako aktualizaci modelu základna-nadstavba vztahu kultury a ekonomických podmínek: determinismus nahrazuje vícečetným propojením různých momentů operace s významem, přičemž jejich propojení nechápe jako nutná a nutně příčinná, nýbrž jako artikulovaná, tj. konkrétně historicky a lokálně daná. Graficky znázorněn vypadá model takto²¹⁴:

Schéma 4: kulturní obvod

Kulturní obvod tvoří pět významných momentů tvorby významu: reprezentace, identita, produkce, spotřeba, regulace – a artikulace mezi nimi. Tvorba významu se uskutečňuje kolem kulturního artefaktu, tj. čehokoliv, co kultura okonotuje kulturními významy a/nebo vřadí do svých praktik. Význam kulturního artefaktu je vytvářen a zakotven na každé úrovni obvodu, zároveň je vytvářen v rámci systémové koexistence všech těchto procesů. Každý jeden prvek je propojen s dalším, avšak význam vytvořený na jedné úrovni nedeterminuje tvorbu významu na úrovni další.²¹⁵

Okamžik reprezentace vyslovuje přibytí artefaktu v kultuře (původ, činitele), jeho historii, vazbu na významová okolí a diskurzivní formace. Tvorba významu na úrovni identityumožňuje aktérům sebedefinici, sebevyjádření a zařazení sebe sama v rámci vlastní představy společnosti. Moment produkceopatřuje artefakt silně stabilizovanými významy, často uskupovanými v realistickém kódu a apelujícími kognitivní schéma kauzality. V okamžiku spotřeby je význam přetvářen interpretacemi a praktikami užití konzumentů a skupin těchto konzumentů. A regulacepředstavuje vyjednávání na poli legitimity a legality mezi jednotlivými aktéry a jejich uskupeními.²¹⁶

Okolnosti, které umožňují artikulace v kulturním obvodu, jsou jazyk (a jazyku podobné reprezentační systémy) a common sense. Tyto dvě okolnosti jsou nerozlučně spjaty, neboť „znaky zastupují/reprezentují naše koncepty, ideje a pocity takovým způsobem, že umožňují druhým ‚číst‛, dekódovat či interpretovat své významy zhruba stejně, jakým je čteme, dekódujeme a interpretujeme my sami.“²¹⁷

Zcela nezbytná je pro komunikaci společná báze common sense.²¹⁸ „Členové jedné kultury musí sdílet řadu konceptů, představ a idejí, jež jim umožňují přemýšlet o světě, prožívat ho a v důsledku také interpretovat zhruba stejně. Musí sdílet stejné ‚kulturní kódy‘. V tomto smyslu jsou myšlení a prožívání světa ‚systémy reprezentace‘, v nichž naše koncepty, představy a ideje, zastupují či reprezentují věci, jež jsou či mohly by být ‚tam venku‛ ve skutečném světě.“²¹⁹

Model kulturního obvodu užívá výrobně-spotřební rétoriku, teorie komunikace a označování, bere v potaz sociální vztahy, ekonomické podmínky a zájmy a politické vyjednávání. Jeho novým prvkem je diskurzivní náhled, jenž kulturální studia přebírají od Foucaulta. A právě téma a teorie diskurzu zcela zásadně ovlivnily pohled kulturálních studií na produkci významu.

8.4 Diskurz

Diskurz je nutným mezimomentem procesu zakódování/dekódování, který „aby mohl být realizován, se musí podřídit jazykovým diskurzivním pravidlům“²²⁰, musí být smysluplný, tedy určitým způsobem kódovaný²²¹. Jeho pojetí v kulturálních studiích vychází z díla Michela Foucaulta²²². Toto pojetí nezůstává u jazykového akcentu výpovědi, či rozpravy (jako např. v lingvistice), ale chápe diskurz jako sjednocení jazyka a praxe, které představuje usměrněné formy hovoru o určitém subjektu, jejichž prostřednictvím objekty a praktiky získávají význam²²³: „Definuje a produkuje objekty vědění. Určuje způsoby, jakými může být o tématu hovořeno a uvažováno. Ovlivňuje způsob aplikace myšlenek v praxi a jejich užití k regulaci jednání druhých.“²²⁴

Takto pojímaný diskurz „tvoří pozadí každé promluvy, která jej nutně ‚nutně‘ opakuje a pohybuje se v prostoru jím vymezeném; je to zároveň to, co nám umožňuje mluvit, respektive co naše mluvení legitimizuje, a zároveň to, co nám týmž pohybem něco říct znemožňuje.“²²⁵

Diskurz je chápán jako jistý systém reprezentace, nejde ovšem o transparentní reprezentaci „reálného“ v jazyce, nýbrž o artikulaci jazyka týkající se reálných vztahů a podmínek²²⁶. V obdobném duchu by se dalo říct, že „diskurzy jsou způsoby reference či konstrukce vědění o jednotlivých sférách praxe: shluky (či formace) myšlenek, představ a praktik, které zprostředkovávají svým uživatelům způsoby rozpravy, formy vědění a jednání týkající se sociálních aktivit a institucí.“²²⁷

Foucault při svém zkoumání diskurzivními změn, zlomů, ruptur a diskontinuit²²⁸ formuluje tři principy, týkající se diskurzů – jsou to:

princip diskontinuity (změna mezi diskurzy téhož tématu není hladká, ale jedná se o zlom, radikální nesouměřitelnost);
princip vnějšnosti („diskurz nemá nějaký základ mimo sebe samého“²²⁹);
princip specifičnosti (diskurz určuje svůj objekt, své téma – nikoliv naopak).

A také popisuje jisté momenty „vynořování“ diskurzů²³⁰:

práh pozitivity („moment, kdy se diskurzivní praxe individualizuje a získává svou autonomii, moment, v jehož důsledku se jeden a tentýž systém formování výpovědí stává účinným;“)
práh epistemologizace (moment, v němž se od diskurzivní praxe „oddělí soubor výpovědí, jenž usiluje o prosazení norem verifikace a koherence a vykonává vzhledem k vědění dominantní funkci [modelu, kritiky či verifikace]“);
práh vědeckosti (moment, kdy již epistemologizovaná figura začne podléhat podléhat vědeckým principům konstrukce tvrzení)
práh formalizace (moment, kdy již vědecký diskurz může definovat své axiomy, prvky, struktury tvrzení a transformace).

Kulturální zkoumání tvorby významu obecně ustupuje od sémiotického akcentu na znaky a systémy označování k akcentu sociálních a kulturních praxí ovlivňujících konstrukci a rekonstrukci významu. Důležité okolnosti tvorby významu zmiňují Laclau a Mouffeová – tzv. logiku diference a logiku ekvivalence: „jednotlivé významy se konstituují pouze v rámci interních vztahů ve struktuře diskurzu (to odpovídá desaussurovskému rozlišení syntagmatu [diference] a paradigmatu [ekvivalence]).

Ve významech logiky diference se tak v rámci vymezení ‚lidu‘ odlišují vůdci a pracující, v genderovém diskurzu muži a ženy, v politickém diskurzu straníci a nestraníci, my a naši političtí oponenti apod. Podle logiky ekvivalence tyto diference ustupují, ‚zahlazují se‘ a na jejich místa , např. ve válce, nastupují obecné výrazy jako ‚vlast‘, ‚nepřítel‘, ‚okupant‘ apod. Tyto obecné, jednotící výrazy, proklamující ‚jednotu diskurzu‘, nazývá Laclau²³¹ ‚prázdnými signifikanty‘. K prázdným signifikantům patří slova a slovní spojení jako ‚země svobody‘, ‚osa zla‘, ‚rovnost práv‘ apod.“²³²

8.5 Teorie aktivních publik

Teorie aktivních publik představuje rozpracování recepčního momentu komunikačního procesu (jak ho představují modely zakódování/dekódování a kulturního obvodu). Odmítá pasivně konceptualizovanou roli publika starších komunikačních teorií²³³, ale také se snaží dále problematizovat intuitivní představu jakési prosté recepce. Obecněji vychází z Fishova konceptu interpretativních komunit²³⁴ a Ecova konceptu aktivního čtenáře, v rámci komunikačních studií můžeme spatřovat jeho předchůdce v dvoustupňovém modelu komunikace²³⁵, v kulturálních studiích přímo vychází z Hallova modelu zakódování/dekódování a následných studií The Nationwide Audience Davida Morleyho a Watching DallasIen Angové.

Text tato teorie nahlíží procesuálně, neboť „pouze v momentu čtení a jeho prostřednictvím má text pro čtenáře význam“²³⁶. V rámci interpretativních aktivit může čtenář užít vícero módů porozumění textu, zahrnujíc např. realistickou iluzi, emoční realismus, fanouškovství, nesnášenlivost, ironii²³⁷.

Prostá recepce je problematizována především z hlediska sociálního užívání textu/médií a multidimenzionality recepce. Charakteristiky sociálního užívání médií shrnuje McQuail takto: sociální užívání médií je sociálně a kulturně diferencované; je strukturováno vzorci sociálních vztahů, ovládáno sociálními normami; integrováno do ostatního sociálního života, je samo o sobě často sociabilní a slouží jako výchozí bod sociálních interakcí²³⁸.

Uvažování v intencích multidimenzionality recepce a zpracování může zahrnovat faktory jako jsou: míra pozornosti, míra kognitivního zpracování, míra emoční identifikace, orientace identifikace s obsahem (tj. orientace mezi póly kladné a záporné identifikace s obsahem), stabilita vztahu k obsahu a jeho zdrojům, kontext zpracování, sociální kontext zpracování aj.

V koncepci aktivních publik se intuitivní, nediferencovaná představa jednoho, masového, publika atomizovaných jedinců tříští v mozaiku mnohých skupin jedinců spojených rozličnými charakteristikami, procházející neustálou změnou v čase. Do produkce významu vstupují osobnostní, kapacitní a sociální charakteristiky na straně publika. Takto konceptualizované publikum tedy není pasivním objektem sdělení, ani není homogenní, ani nevykazuje stabilní charakteristiky při zpracování sdělení.

Naopak zde máme vnitřně i vnějškově stratifikovaná publika, která vykazují rozličnou aktivitu s a vůči sdělení v těchto dimenzích: selektivita, utilitarita²³⁹, intencionalita, rezistence, vtažení²⁴⁰, interaktivita²⁴¹ aj. Příjemcům je přisuzována sémantická autonomie, schopnost reinterpretace mediálních textů a schopnost přivlastnění si významů. Klíčovými koncepty jsou rezistence, subkultura²⁴², styl²⁴³, brikoláž²⁴⁴, apropriace významů a homologie²⁴⁵.

9. Příspěvek Laclaua a Mouffeové

V roce 1985 vychází kniha Ernesta Laclaua²⁴⁶ a Chantal Mouffeové²⁴⁷ Hegemonie a socialistická strategie²⁴⁸, která značně ovlivnila myšlenky levicových intelektuálů a hnutí v 80. a 90. letech 20. století²⁴⁹. Autoři v ní nastiňují emergenci konceptu hegemonie, jeho vývoj, okolnosti a uzavírají návrhem projektu radikální demokracie.

9.1 Genealogie konceptu hegemonie

Počátky objevování se myšlenek posléze sjednocených v konceptu hegemonie nachází v bodu krize klasického marxismu na přelomu 19. a 20. století. Poukazují na to, jak se první teoretická reakce na tuto krizi tzv. marxistická ortodoxie (charakterizovaná především izolacionismem, anti-aliančním uvažováním a představou neměnných identit účastníků sváru buržoazie x proletariát u Kautského²⁵⁰) rozešla s praxí soudobé socialistické politiky. S tou mnohem více rezonoval austromarxismus, postulující limitaci validity koncepce historické nutnosti, návrh nových bojišť socialismu odpovídajících podmínkám vyspělého kapitalismu a snahu neredukovat objekty pouze na třídní.

Další podstatný moment nacházejí v marxistickém revizionismu: v jeho akcentu na nutnost politické intervence proletariátu a nutnost konstrukce politické jednoty tříd okolo vedoucího proletariátu. Nejvíce prekonceptuálních prvků hegemonie autoři nachází v revolučním syndikalismu Georgese Sorela²⁵¹.

Sorel celek společnosti chápe jako melange (směs, smíšeninu, všehochuť) sociálních sil, v níž třídy nehrají strukturální roli v objektivně daném systému, ale jsou poli agregací, které nazývá blok. Možnost jednoty v rámci bloku je dána vůlí určitých skupin vnutit svou koncepci ekonomické realitě. Jednota v rámci bloku je vybojovávána a nacházena na úrovni souboru představ, či jazykových figur (tj. na úrovni ideologie). Konsolidace bloku coby historické síly (stmelené politickou myšlenkou) je závislá na střetu s opozicí²⁵². Sorel tento střet chápe jako nutně násilný a nezbytný pro vytvoření identity revolučního subjektu.

9.2 Hegemonie jako vznikající, nová politická logika

Laclau s Mouffeovou krom čistě teoretických zdrojů nacházejí cestu k chápání konceptu hegemonie jako k možnosti popisu politické reality revolučního Ruska²⁵³. Pro předsovětské Rusko byla charakteristická velmi malá diverzifikace společnosti, která umožnila spojení velmi širokých vrstev v povstání proti úzké mocenské elitě. Pokračováním této situace byly procesy, které marxisticky orientovaní autoři označují jako vykročení dělnické třídy ze sebe samé a přebíraní historických úkolů, jež jí nebyly vlastní (totiž buržoazních úkolů)²⁵⁴. Dalšími faktory porevolučního vývoje jsou: minimální městská civilizace, enormní růst státu coby vojensko-byrokratického komplexu, autonomie tohoto mocenského komplexu vůči třídám a paradoxní zavádění pokročilých forem kapitalismu (v důsledku dosavadní zaostalosti Ruska)²⁵⁵.

Hegemonie zde představuje pokus překonat nesoulad marxistické teorie se skutečným historickým vývojem; neoznačuje zde ani tak povahu vztahů aktérů jako spíše prostor, na němž se dané procesy odehrávají, a na tomto prostoru lze jen těžko uplatnit třídní redukcionismus. Autoři dále odhalují autoritářský potenciál v konceptech dělnické třídy, které ji popisují jako třídu univerzální, jako (jedinou) nositelku vědeckého názoru, jako předvoj vývoje. Rozpoznání autoritářského potenciálu je vede ke kategorizaci dvou možných směrů vývoje hegemonie: demokratickému a autoritářskému.

Demokratický vývoj zahrnuje změnu identity ústředního subjektu, nevytváří se vnitřní a vnější strana, jsou oslabovány vztahy dominance ve prospěch vztahů společného rozhodování, dochází k rozpouštění meziskupinových hranic a rozdílů a je zpochybněna transparentnost procesu reprezentace. Autoritářský vývoj zahrnuje opačné procesy: zachovává se čistota identity ústředního subjektu, diferencuje se vnitřní a vnější strana, jsou zachovávány a akcentovány meziskupinové hranice a rozdíly, ústřední subjekt se chápe elitářsky jako předvoj, nositel vědy apod., „veškeré strategické kalkulace ovládá vojenská koncepce politiky“²⁵⁶, užívá se manipulací a klamu, rozhodovací kompetence jsou rozděleny hierarchicky a reprezentace se stává základním politickým mechanismem (široké vrstvy pracujících jsou reprezentovány dělnickou třídou, dělnická třída je reprezentována stranou, strana je reprezentována státem atp.)

9.3 Gramsciho obrat

Gramsciho přínos v podání Laclaua a Mouffeové lze shrnout těmito tezemi²⁵⁷:

Hegemonický vztah je širší než třídní aliance.
K překročení koncepce třídní aliance dochází pohybem od pouze politického vůdcovství k vůdcovství morálnímu a intelektuálnímu.
„Zatímco politické vůdcovství může být založeno na konjunkturní shodě zájmů, při níž si zúčastněné sektory zachovávají své oddělené identity, morální a intelektuální vedení vyžaduje, aby značný počet sektorů sdílel soubor ‚idejí‘ a ‚hodnot‘… neboli, aby jisté subjektové pozice šly napříč větším počtem třídních sektorů.“
„Intelektuální a morální vedení zakládá podle Gramsciho vyšší syntézu, ‚kolektivní vůli‘, která se prostřednictvím ideologie stává organickým tmelem sjednocujícím ‚historický blok.‘“
Tato ideologie je „organický a vztahový celek ztělesněný v institucích a aparátech, který stmeluje historický blok na základě řady základních artikulačních principů.“
Dějiny jsou „nekontinuální řadou hegemonických formací nebo historických bloků.“

Gramsci tedy rozšiřuje chápání hegemonie, oslabuje třídní náhled (krom základního sváru proletariát x buržoazie), z určení hegemonie „kolektivnímu člověku“ vyvozuje, že nestačí, aby byl pouze spolčen, ale musí být i prodchnut stejnými myšlenkami²⁵⁸. Na základě tohoto prodchnutí (ideologie) povstává historický blok, jehož představitelé vstupují do institucionalizovaných mocenských pozic. V neposlední řadě autoři Gramsciho projekt označují za průnik myšlenky kontingence do analýzy společenských vztahů²⁵⁹.

9.4 Gros příspěvku Laclaua a Mouffeové

Laclau a Mouffeová nahlíží „celkovou situaci“ jako moment politické artikulace, tzn. že politický faktor chápou jako ústřední při strukturování sociálna²⁶⁰. Vzdávají koncepce „společnosti“ coby totality zakládající své jednotlivé procesy²⁶¹ a veškeré „sociální řády“ považují za nejisté a nakonec selhávající pokusy domestikovat pole diferencí.²⁶² (Sociálno je zbaveno své esence a sociální řád nemůže být chápán jako základní princip.)

Určující podmínkou situace, která se dá nazvat hegemonickou, je chvíle, kdy se „určitá společenská síla stane představitelkou totality, která je s ní radikálně nesouměřitelná“²⁶³. To znamená, že se daná síla stane představitelkou takových sil, s nimiž nemá jiné než hegemonické vazby. Povahu tohoto hegemonického vztahu (založeného na reprezentaci) popisují jako kontaminovanou univerzalitu. Kontaminovanou proto, že je v ní neustále přítomné napětí mezi partikularitou a univerzalitou a její funkce hegemonické univerzality není získána jednou provždy, naopak je vždy odvolatelná.²⁶⁴

Spojování a rozdělování sociálních prvků popisují logikami diference a ekvivalence. Logice diference odpovídá hierarchické rozdělování, je jí zdůvodňováno, proč jsou požadavky jedněch naplňovány jinak než požadavky druhých, slouží k uplatňování moci vůči vnitřní skupině. Logika ekvivalence je užívána v momentech, kdy je třeba spojit a mobilizovat rozdílné prvky vnitřní skupiny vůči vnější skupině. Její rétorika se opírá o sounáležitost k jednomu národu, společenské třídě, názorovému postoji.

Pokud zde hovořím o sociálních prvcích je vhodné zmínit, jak Laclau a Mouffeová pracují s kategorií subjektu. Snaží se tuto kategorii opustit, protože ji chápou jako sjednocenou a jednotící esenci²⁶⁵. Místo samotného subjektu uvažují o pozici subjektu v diskurzivní struktuře. Identita této „pozice subjektu“ je určována hegemonistickými logikami artikulace a kontingence²⁶⁶ a „je prostoupena stejnou dvojznačností, nekompletností a polysémií, jakou naddeterminace uděluje každé diskurzivní identitě.“²⁶⁷

Spojování a rozdělování sociálních prvků se odehrává na základě artikulace, což je politická konstrukce nestejnorodých prvků²⁶⁸; „praxe ustavující vztah mezi elementy takovým způsobem, že je identita těchto elementů modifikována v důsledku této artikulační praxe“²⁶⁹. Artikulací je každá sociální praxe²⁷⁰. Její funkce „spočívá ve vytváření nodálních bodů, které částečně fixují význam.“²⁷¹ Nodální (uzlové) body jsou privilegované body parciální fixace významu²⁷², „vykonávající v jisté diskurzivní oblasti ‚univerzální‘ strukturující funkci – beztoho, že by specifičnost tohoto prvku per se takovou funkci předem determinovala.“²⁷³

Artikulace tedy vytváří dočasný, lokálně omezený význam, ukotvený jednotlivými nodálními body.

Sociální síly shromážděné kolem určitých artikulací a jejich nodálních bodů vytváří sociální formace²⁷⁴, které jsou propojeny v síť agregací rozdílně schopných uplatnit svůj vliv; kapacita uplatnění vlivu je rozprostřena hierarchicky a centralisticky. Tuto síť sociálních formací nazývají hegemonická formace (Gramsciho historický blok²⁷⁵).

Laclau a Mouffeová poznamenávají: „k hegemonické formaci nemůže být odkazováno jako k jedné a jednotné sociální síle. Každý historický blok – či hegemonická formace – je konstruován skrze pravidelnost v rozptýlenosti a rozptýlenost zahrnuje rozšíření velmi různorodých prvků, jako jsou:

systémy diference, jenž parciálně určují vztahové identity;
řetězce ekvivalencí narušující tyto vztahové identity;
formy naddeterminace koncentrující moc, nebo rezistenci atd.“²⁷⁶

Hegemonická formace je „sociální a politický prostor sjednocený institucionalizací nodálních bodů a konstitucí k němu vztažených identit.“²⁷⁷ A aby bylo možno hovořit o hegemonické formaci, „musí situace zahrnovat neustálou redefinici sociálních a politických prostorů a ony neustálé procesy posunů hranic vytvářejících dělbu společnosti, které jsou vlastní moderním společnostem.“²⁷⁸

Z neustálého pohybu hegemonie, neustálé interakce hegemonických prvků a neustálé proměny hegemonických identit vyplývá, že hegemonii nelze efektivně čelit její negací, neboť „hegemonická formace pohlcuje i to, co jí oponuje, a to natolik, nakolik tato opoziční síla akceptuje základní artikulace hegemonické formace jako něco, co sama neguje. Prostor této negace je ovšem vymezen vnitřními podmínkami hegemonické formace.“²⁷⁹ Na druhou stranu se v hegemonii ztrácí klasické rozdělení na vládnoucí a ovládané, protože získávaný souhlas a vyjednávaná jednota nutí oba původní tábory k změnám identit a proměňuje strukturu i kvality jejich vztahu.

Shrňme tedy Laclaua a Mouffeovou: není jedno centrum hegemonie²⁸⁰, charakter veškerých identit je nejistý, fixace významu prvků je nemožná²⁸¹. Hegemonické subjekty se neformují na základě tříd a sám pojem subjektu je zpochybněn²⁸². Hegemonie se v otevřeném a neustále měnícím systému sociálna projevuje jako určitá pravidelnost v rozptýlenosti, na základě diference parciálně určuje vztahové identity a agreguje jednotlivé subjektové pozice v sociální formace za pomocí artikulací určitých významů soustředěných kolem nodálních bodů.

Místo jediné hegemonie a jednoho hegemonického centra nacházíme síť vztahů protkanou jednotlivými body koncentrujícími moc soustředěnými kolem určitých artikulací. Jednotlivá soustředění sociálních aktérů jsou stmelena prostřednictvím ideologie. Jednosměrný dějinný vývoj nutnosti je nahrazen kontingencí, jednosměrné determinace nahrazuje systémová logika²⁸³.

10. Reartikulace konceptů ideologie a hegemonie

V této kapitole nabízím shrnutí, reflexi, spojení a reartikulaci teoretického materiálu získaného v předcházejících kapitolách. Věnuji se zde nacházení stejnolehlostí a podobností, artikuluji přemostění konceptů.

10.1 Koncepty ideologie a hegemonie zeširoka

Koncepty ideologie a hegemonie koření v jiných historických dobách a místech, popisují jiné situace. Na druhou stranu se ovšem jedná o jednu linii myšlení, jíž můžeme pro zjednodušení narýsovat od Marxe přes Gramsciho, a konstatovat, že byla problematizována dalšími autory. Obecně se však dá podotknout, že koncepce hegemonie v sobě nese zpochybnění a problematizaci představ, na kterých byla vystavěna teorie ideologie:

Koncept ideologie vidí celou situaci strnule: na jedné straně jsou třídy vládnoucí, na druhé třídy ovládané. Koncept hegemonie situaci nahlíží jako proces, v němž dochází k proměně identit vedoucích a následovníků.
Koncept ideologie staví na strnulých esencialistických představách jednotlivých částí situace (střetu, sváru, identit), koncept hegemonie útočí na strnulost a esenci těchto představ: střet a svár vidí jako proces proměňující identitu účastníků; zpochybňuje subjekt přijetí obecného diskurzu, novější teorie hegemonie zpochybňují subjekt své vlastní teorie, také zpochybňují dějinný subjekt a transcendentální subjekt, místo subjektu hovoří o subjektové pozici.
Je zpochybněna konceptualizace základny a nadstavby: pro koncept ideologie je pole nadstaveb pouze místem lži, manipulace a vytváření falešného vědomí; koncept hegemonie vidí totéž pole pouze jako místo vyjednávání – tj. odmítá jeho apriorní hodnocení, přičemž nepopírá přítomnost lži, manipulace a vytváření falešného vědomí na tomto poli.
Koncept ideologie chápe vliv na pole nadstaveb jako jednosměrný, vedoucí od dominantní skupiny. Koncept hegemonie chápe vliv jako vzájemný, odehrávající se mezi skupinami – na poli kultury.

Nerad bych ovšem podnítil představu, že koncept hegemonie představuje pouze nějakou aktualizaci konceptu ideologie a ten přestává být nosný. Jsou to totiž do jisté míry koncepty odlišné, vytvářející svou konstrukci z jiných výseků reality, či jinak konceptualizující jednotlivé části této reality. Jejich rozdílnost v tomto směru můžeme ilustrovat na tématu nediskutovatelného:

Pokud je něco možno vnést do společenské debaty (tj. obecného diskurzu) tak, aby to bylo možno uchopit myslí určitého množství jedinců, aniž by to vyvolalo hysterickou reakci, tabuizaci tématu, exkomunikaci, či exterminaci mluvčího, můžeme se zabývat tím, jak toto téma získává vliv, která uskupení ho vykomunikovávají mezi sebou a vůči široké společnosti, jak toto téma nabývá na síle, jak proniká do institucí, jak se mu tyto instituce přizpůsobují, jak proniká do společenské praxe – tedy mapovat ho konceptem hegemonie.
Pokud je téma tabuizované, vyvolává prudké reakce, či ho kritické množství členů dané kultury nedokáže kognitivně zpracovat, neboť např. vychází z paradigmatických základů, jež jsou každodennímu vědomí a sociální praxi naprosto vzdálené, pak můžeme jevy a vztahy vnitřního systému diskurzu, které brání danému tématu ke vstupu, mapovat jako ideologické.

To už jsem nastínil první distinkci daných konceptů, ovšem její umístění zde vyplývá z narace práce. Nyní se věnuji blíže komentáři podobností a rozdílů (nebo adekvátně slovníku finální teorie: ekvivalencí a diferencí) daných teorií a jejich jednotlivých konceptů.

10.2 Bližší komentář teoretického materiálu

Především můžeme v těchto teoriích vystopovat jistou koincidenci. Vycházejí ze stejných zdrojů, přejímají určitá hlediska svých předchůdců, vytvářejí celý jeden proud myšlení se společnými charakteristikami. Na počátku analýzy – u Marxe – představuje ideologie mocenský nástroj v podobě myšlenek odcizených realitě, u Mannheima je konzervativní definicí situace (disproporční k realitě), a Althusser v ní spatřuje reprezentaci imaginárních vztahů jedinců vůči podmínkám své existence.

Na tento klasický fokus navazuje Gramsci, jenž v ideologií vidí nástroj dosažení symbolické jednoty širšího sociopolitického konglomerátu v podobě hegemonie. Strukturalistická sémiotika rozpracovává teorii označování, jíž vysvětluje postupný zrod příběhu ideologie. Jednotlivé koncepty do teoretického amalgámu pospojují kulturální studia. A teoretický záběr dovršují Laclau s Mouffeovou svou historickou analýzou emergence konceptu hegemonie a popisem okolností jejího fungování.

Podobnost uvažování těchto teoretiků není dána pouze prostým následovnictvím, ale vyplývá ze sdílení vícero momentů. Jejich myšlení míří stejným směrem. Všichni se snaží zachytit onu disproporci mezi na jedné straně myšlením, „distribuovanou mluvou“, reprezentací a na druhé straně realitou. Ústředními tématy pro ně jsou komunikace, tvorba znaků, reprezentace – jejich intence a spojitost s distribucí moci ve společnosti. Blízkost myšlenek lze ilustrovat také na obdobných momentech a posunech jejich myšlení. Bez nároku na uspořádanost lze zde naznačit tyto spojitosti:

vztah mezi subjektem a ideologií (Althusser²⁸⁴, Mannheim²⁸⁵) a subjektem a diskurzem (Foucault²⁸⁶, BKS²⁸⁷);
vliv ideologických aparátů na subjekt a jeho subjektivitu (Althusser²⁸⁸ a BKS²⁸⁹);
popření ideologie prostřednictvím ideologie samé (Althusser²⁹⁰), fenomén ex-nominace (Barthes²⁹¹);
nerozlišenost mezi těmi, komu ideologie slouží a těmi, kterým je adresována (Barthes²⁹²) – to se odehrává na úrovni logiky ekvivalence u Laclaua a Mouffeové;
vztah rovin označování vůči sobě (Barthes) – vztah nodální body – artikulace (Laclau, Mouffeová)
identifikace prototypu ideologie v křesťanství a historické roli římsko-katolické církve aj. (viz Althusser²⁹³, Marx²⁹⁴)
rozlišování specifických ideologii a ideologie obecně (Mannheim, Althusser²⁹⁵ aj.)
konceptuální práce se subjektem – zpochybňování neproblematického náhledu jakéhosi jedince;
klíčová role jazyka a common sense (BKS²⁹⁶)

Můžeme také najít širší konceptuální souvislosti, které se týkají spíše původu a pozadí jednotlivých konceptů – například:

Mannheimův partikulární pojem ideologie²⁹⁷ odpovídá intencionálnímu konceptu reprezentace, která zdůrazňuje vliv mluvčích na význam²⁹⁸;
Mannheimova charakteristika zkoumání ideologie coby určitého obvinění²⁹⁹ a mnohdy nevyřčeného postoje všech přítomných teorií;
vztah ideologie a ideologických aparátů³⁰⁰ a vztah mezi jednotlivými momenty procesu komunikace v modelech zakódování/dekódování a kulturního obvodu a významy tvořenými v tomto procesu³⁰¹;
ideologie má určité centrum (exemplifikováno u Althussera na příkladu křesťanství a jeho centru Bohovi³⁰²), symbolická jednota hegemonické formace se vytváří kolem určitých nodálních bodů³⁰³;
způsob odkazu ideologických prvků k ideologickému centru je ekvivalentní tomu, jak se v diskurzu vytváří ekvivalence jeho prvků, či subjektů³⁰⁴.

Po nastínění těchto podobností nyní vytyčím to, co bude moci tvořit distinktivní hranice reartikulace daných konceptů.

10.3 Diskurz a ideologický diskurz

Ideologie versus diskurz

U představených autorů lze najít různé užívání pojmu ideologie jednak pro určitý světonázor, jednak pro to, co chápou ideologií v obecné rovině. Pokud vezmeme v potaz, jak se toto myšlení vyvíjelo a pejorativní nádech užívání pojmu ideologie nesoucí nepřátelství vůči označovanému, považuji za adekvátní vymezit distinkci právě mezi obecným uvažováním o ideologii – a pro příště ji již označovat pojmem diskurz. A na druhé straně sjednotit negativní jevy a podezřívavé akcenty uvažování o ideologii pod pojmem ideologický diskurz.

Tato distinkce nám umožní oddělit obecné teoretické konstrukty (třetí stupeň označování, definice situace), od konstruktů, které vždy počítají s jistou intencí pozměňující komunikaci a reprezentaci (mocenský nástroj, manipulace, zkreslování reality).

10.3.1 Diskurz

Nyní se pokusím přemístit a rozvrhnout prvky a vztahy teorií, reartikulovat je. Záměrně zde užívám pojmů původních konceptů a na některých místech překrývání pojmy zdvojuji. Stylistika ustupuje argumentaci.

Kategorie diskurzu nám umožňuje zařadit do ní obecné uvažování o ideologii. Takto můžeme např. ideologií vytvářené aparáty, které jí ztělesňují a dále šíří do sociálního prostoru, sjednotit s modely zakódování/dekódování a kulturního obvodu a nahlížet jako činitele produkce významu, kteří uvádějí do cirkulace určitý diskurz (reprezentace), který je určen k spotřebě určitým příjemcům (publikům). Skrze tento diskurz ovlivňují identity jeho příjemců, podílejí se na regulatorních pravidlech diskurzu a samy se podřizují principům, které umožňují reprodukci diskurzu.

Je to právě diskurz, co tvoří pozadí každé promluvy, vymezuje hranice diskutovatelného a nediskutovatelného, produkuje vlastní objekty a jejich vztahy, určuje aplikaci svých tezí a reguluje subjekty (BKS³⁰⁵). Takovéto pojetí dovoluje subsumovat diskurzu Mannheimův koncept ideologie coby definice situace³⁰⁶, neboť z předcházejícího tvrzení vyplývá, že je to diskurz, co umožňuje definici situace.

Diskurz není reprezentací transparentní reprezentací reálného v jazyce, nýbrž určitou artikulací v jazyce týkající se reálných vztahů a podmínek (BKS³⁰⁷), což odpovídá jak Althusserově koncepci ideologie coby reprezentace imaginárního vztahu jedinců k podmínkám své existence, tak interpretaci Marxovy koncepce coby určitého vnucovaného vědomí. Zda je, či není falešné, považujme pro tuto chvíli za nerozhodnutelné a nepodstatné.

A nakonec, když se soustředíme na logiky ekvivalence a diference v diskurzivní praxi a na to, jak se opírají o prázdné signifikanty, díky nimž postulují právě ekvivalenci nebo diference mezi členy (Laclau³⁰⁸), můžeme do stejné sféry uvažování zahrnout sémiotický model, v ekvivalenci a diferenci spatřovat praxi multiplikace významů, prázdný signifikant vidět jako třetí člen sémiotického stupně označování – mýtus, nebo ideologii³⁰⁹.

I takto široce vymezená (či obecně chápaná) kategorie diskurzu, nám umožňuje ho užít coby analytický nástroj a…

soustředit výzkumný fokus na prvky diskurzu jako jsou: tvrzení; pravidla mluvení o tématech a vylučováni určitých mluvení; subjekty; získávání autority, dosahování „pravdy“; institucionální jednání; diskurzivní zlomy apod.³¹⁰;
hledat nodální body – tj. axiomy, či opěrné body daného diskurzu a jeho jednotlivých artikulací³¹¹;
nahlížet diskurz jako systém reprezentace, jenž dává smysl z určitých subjektových pozic³¹²; a rozlišovat pozice mluvčího, posluchače a subjektu, o němž se hovoří atd.

10.3.2 Ideologický diskurz

Artikulace pojmu ideologický diskurz vyžaduje odpovědět na otázku, jak se tento diskurz liší od obecného pojmu diskurzu. Totiž snaha dominovat poli diskurzivity je sice vlastní každému diskurzu³¹³, ovšem ne každý diskurz lze označit za ideologický. Jako diskurz ideologický budu nadále chápat takový diskurz, který…

je vůči ostatním prvkům vytvářejícím diskurzivní pole aktivně nepřátelský. Abych převedl tuto personifikovanou metaforu:
- odmítá komunikaci s druhým (diskurzem);
- odmítá jakékoliv sdílení třetího bodu, jež by mohlo vést k vzájemné komunikaci s druhým diskurzem – tímto třetím bodem může být: průnik, společné téma, nutnost řešení problému, vnější ohrožení…;
prohlašuje se za diskurz Jediný, popř. jako Jediný nějaký (přídavné jméno odpovídají naraci daného diskurzu) – např.: jediní praví věřící, jediná vědecká metoda, jediná životaschopná rasa, jediná strana schopná vyvést zemi z krize apod.;
hojně využívá naturalizovaných kódů (Barthes, Hall);
usiluje o uzavření významu, stabilizaci významu, fixaci nodálních bodů, omezení polysémie textu;
lze u něj předpokládat vztah k určitým zájmům (jedinců, skupin a jejich aliancí)³¹⁴;
je autoritářský³¹⁵, nastoluje vztahy nadřízení – podřízení a hierarchii;
artikuluje silné rozdíly typu My x Oni, Dobro x Zlo;
mnohdy je deklarován zcela cynicky (bez víry v řečené) pouze za účelem získání strategických cílů;
má v něm zvláštní roli určitý způsob reprezentace, kdy se mluvčí dovolává toho, že reprezentuje určitou skupinu, která zase reprezentuje určitou část společnosti atd.³¹⁶;
je užíván jako mocenský nástroj³¹⁷, pomocí ideologického diskurzu se mluvčí snaží dosáhnout určité mocenské pozice vůči příjemcům diskurzu;
vyhrožuje silovými prostředky a je s nimi přímo svázán;
jeho teoretická reflexe se zrodila reflexí tzv. velkých vyprávění (typu komunismus, fašismus), v podstatě se rovná klasickému, silnému pojmu ideologie.

Ideologický diskurz je na rozdíl od obecného diskurzu akcentovanější, interpeluje jedince nejen ve smyslu komunikace s ním, ale rovnou mu vnucuje určitou pozici. Uposlechnutí interpelace je vynucováno hrozbou násilí, či přímo násilím. U konstruktu pozice mluvčího lze kromě identifikace momentální pozice mluvčího také uvažovat, jakou pozici se snaží mluvčí dosáhnout – a obdobně lze uvažovat i ostatních diskurzivních prvcích ideologického diskurzu: jak chce ideologický diskurz změnit jejich pozice, vztahy, hierarchii, které chce přiblížit centru, které vzdálit, které zcela vyloučit.

10.4 Diskurz a hegemonie

Nyní chci přiblížit vztah toho, co jsme na začátku práce považovali za ideologii, a konceptu hegemonie. Chci předeslat, že při uvažování o diskurzu musíme dbát distinkce mezi pojmy:

obecný pojem diskurzu,hovořícím o jakémkoliv diskurzu, většinou z teoretického hlediska, přídavné jméno obecný zde znamená, že dané charakteristiky jsou obecné všem diskurzům);
ideologický diskurz, diskurz zvláště zaměřený na uzavření významu, změnu a stabilizaci změněných pozic atd. a
obecný diskurz, jakési metajednotce jednotlivých diskurzů odehrávající se obecně ve společnosti – v rámci zamezení záměny obecného pojmu diskurzu a obecného diskurzu se pokusím nahradit tento pojem pojmem obecné diskurzivní pole.

Do jakéhosi obecného diskurzu se jedinec už rodí: jeho pozice subjektu existuje již před narozením a zůstane zde i po jeho smrti³¹⁸. Tento diskurz si osvojuje prostřednictvím různých institucí (tj. diskurzivních aparátů). A i když se výše snažím oddělit ideologický diskurz od obecného pojmu diskurzu, a mohlo by se tedy znát, že existuje nějaký diskurz bez intence uzavření a stabilizace významu, je nutno každou takovou myšlenku zamítnout. Každý diskurz v sobě nese určitý pohled na svět.

Jedinec si s osvojováním obecného diskurzu osvojuji i pohledy na svět parciálních diskurzů, jejichž směsice obecný diskurz vytváří. Tyto jednotlivé pohledy na svět – specifické diskurzy – jsou produkovány kolem částečných fixací významů tzv. nodálních bodů³¹⁹, přičemž tyto nodální body nejsou pouze fixací významů, ale představují také určité sešití diskurzu a sociální praxe. Kolem nodálních bodů se shlukují hegemonické formace.

Myšlenku opačného vlivu, totiž sociální praxe vytvářející diskurz, můžeme extrapolovat z Hallova modelu zakódování/dekódování. Totiž v krátkodobé perspektivě se komunikace skládá z významových jednotek, které jsou zakódovány do diskurzu a zpět z něj dekódovány. V dlouhodobé perspektivě je to však právě opakované používání těchto významových jednotek, co vytváří diskurz. Je to opakované zacházení s diskurzem – totiž diskurzivní praxe (což je sociální praxe), co vytváří diskurz. Způsoby pořádání významových jednotek časem sedimentují do pravidel – diskurzivních kódů.

Právě diskurzivní kódy poukazují na svázanost jedinců, skupin a sociálna jako celku s diskurzem. Jedinec může odmítnout, nepochopit, ignorovat, přeformulovat, přisvojit si a resignifikovat významovou jednotku, či nějaký jejich shluk, ale dokud je v rámci sociálního života nucen s komunikovat s ostatními, musí užívat stabilizovaných významových algoritmů pro zakódování a dekódování – diskurzivních kódů. Tato myšlenka je ekvivalentní myšlence, že nutnými předpoklady reprezentace jsou společný jazyk a common sense.³²⁰

Jednotlivé hegemonické formace a diskurzy jsou tedy sešity skrze nodální body částečné a dočasné fixace významu, přičemž na význam má vliv jak diskurz, tak hegemonická formace.

10.5 Koncept hegemonie a hegemonická formace

Hegemonie je konceptem popisujícím určité principy šíření moci a vytváření hegemonických formací v moderních společnostech Západní kultury. Chápaní moci v této koncepci je spíše…

slabé: ustupuje od teorie prosté dominance³²¹, jednosměrnost působení dominantních na ovládané nahrazuje vzájemnou interakcí různých aktérů;
popírající jedno centrum sociálna:
- představu centrální moci, či Gramsciho představu jakési celospolečenské působnosti historického bloku nahrazuje představou sítí nejrůzněji propletených vztahů, v níž se vytvářejí shluky těchto vztahů – hegemonické formace;
- moc na „periferiích“ není jednoduchou projekci centrální moci³²²;
„produktivní“: na rozdíl od dominantního náhledu se neptá, kdo koho ovládá, ale kdo čím co vytváří;
desubjektizované, procesuální: stabilní subjekty a jejich vztahy nahrazuje představou subjektových pozic a nodální bodů a představou procesů jejich dosahování, vykomunikovávaní a snahy o udržení.

10.6 Nadále nosné koncepty

Několik konceptů a opakujících se momentů v uvažování o ideologii a hegemonii zůstává nosných i v nejobecnějším diskurzivním náhledu. Z větších konceptuálních celků to jsou:

koncept subjektové pozice
- zdroje: Althusser, Foucalt, Laclau a Mouffé;
- coby určitá pozice uvnitř diskurz, skrze níž jedinec přijímá diskurz – místo identifikace;
- jeho pozadí tvoří odmítnutí konceptuální práce se subjektem coby esencí;
koncept diskurzivních aparátů
- zdroje: Althusser, BKS, koncept sešití u Laclau, Mouffeové;
- coby určité instituce, jejichž existence přímo vyplývá z určitého diskurzu, jsou jeho zhmotněním, jsou polem praktik odpovídajících danému diskurzu, reprodukují daný diskurz a rozšiřují ho v sociálně realitě;
- jako nepoužitelné se jeví soustředění pouze na státní aparát – mnohdy to ani není statní aparát, jehož intence pronikají společností, ale soukromé zájmy, které využívají státní aparát jako z dalších prostředků, jak rozšiřovat sobě prospěšnou verzi sociální reality;
koncept mnoha zdrojů významu
- zdroje: modely zakódování/dekódování a kulturního obvodu;
- význam je vytvářen v procesu komunikace mnoha zdroji na základě společného jazyka a common sense;
- z tohoto konceptu vyplývá:
  - že žádný zdroj nemá na význam naprostý vliv – z hlediska toho, aby mohl naprosto určit podobu významu;
  - že žádný zdroj význam zcela neovládá – z hlediska toho, aby mohl význam zcela použít k vlastnímu prospěchu – vždy jsou zde aspekty významu, které určují jiné zdroje, a intervenují se záměrem uvažovaného zdroje;
  - že každý zdroj musí významy nejen vykomunikovávat, ale také procesuálně sdílet;

Koncepční momenty, které zůstávají nadále nosné při analýze jakéhokoliv diskurzu, jsou:

otáčení prázdného signifikantu
- lze nalézt u Barthesa mezi stupni označování, kdy je jeden znak výslednicí jednoho stupně označovaní a východiskem druhého;
- se objevuje u Laclau a Mouffeové, kdy se vůči prázdnému signifikantu může rozvíjet jak logika ekvivalence, tak logika diference;
- je identifikátorem prázdného signifikantu;
koncept diskurzu jako definice situace³²³
- Mannheimův postřeh upozorňující na to, že diskurz coby východisko praxe je v důsledku toho „prakticky“ reálný;
koncept nodálního bodu³²⁴
- laclau-mouffeovské upozornění na to, že význam je protnutím artikulací, tedy diskurzivních algoritmů, nikoliv něčeho coby mělo odpovídat esencialiastickým kategoriím typu logika, přirozenost, realita;

10.7 Místo médií v této teoretizaci

Jak dané koncepty odpovídají médiím, jak média odpovídají těmto konceptům? Zeširoka se dá odpovědět, že média ovlivňují podobu definice situace³²⁵, komunikační proces a identity publik³²⁶, pozice jednotlivých subjektů v diskurzu³²⁷. Pro účely výkladu ji raději rozšířím.

Média jsou výsostným diskurzivním aparátem, diskurzivní jednotkou/činitelem, která má centrální vliv na podobu diskurzu v postmoderní společnosti, ekvivalentní vlivu církve a systému vzdělávání v dřívějších dobách. Povaha tohoto vlivu je ovšem spíše technická než intencionální: média jsou nástrojem a prostorem diskurzu nikoliv nositelem intence pohybu tohoto diskurzu.

Z hlediska modelů komunikačního procesu kulturálních studií je lze identifikovat v momentu/fázi produkce, nebo jako producenty. Tyto modely nám říkají, že ani z hlediska komunikačního procesu nejsou média výsostnými momenty tvorby významu, naopak musí se podřizovat dalším účastníkům a momentům komunikačního procesu. Coby instituce neustále pracující s reprezentací jsou přímo závislé na jazyku (a jazyku podobných znakových systémech) a sdílenému common sense.

Coby výsostné instituce reprezentace skutečnosti také zajišťují pro společnost výklad světa, což je funkce, jež je klíčová pro formování hegemonické formace³²⁸. Tato pozice subjektu výkladu světa je spojena – nyní s Gramscim zopakuji předchozí odstavec – s přinášením teoretického řešení z oblasti zdravého rozumu a jeho cizelováním spíše než s vytvářením tohoto řešení.

A konečně, média jsou výsostným nástrojem a prostorem sešívání nodálních bodů jednotlivých hegemonických formací, jejich diskurzů a obecného diskurzu. Vlivem toho se dominantními významy obecného diskurzivního pole stávají významy těch diskurzů, které odpovídají hegemonickým formacím, které mají na média největší vliv: např. formace utvořená kolem média samého, představitelé státu, soukromý kapitál přímo interagující s daným médiem, publikum, na kterém dané médium závisí, zájmové skupiny oblastí témat, o nichž je referováno atd.

11. Možnosti aplikace

Nyní už jen zkratkou nastíním možnosti aplikace takto přestrukturované teoretizace.

Příkladem možnosti jejího užití je dekonstrukce silně sedimentovaných nodálních bodů užívaných v médiích. Explikace bude nejúčinnější na silné diskurzivní roztržce, takže si představme běžnou mediální reprezentaci hitlerovského Německa: mohli bychom si ukázat, jak je takový konstrukt vytvářen logikami diference, ideologickým vyloučením a rétorikou zla.

Analýzu těchto diskurzivních prvků by pak bylo vhodné doplnit komparací s mediální reprezentací jiného historického subjektu, který je reprezentován jinak – tedy víceméně kladně. Před komparací mediálních reprezentací je vhodné ještě provést historickou analýzu komparačního člena skrze diskurzivní prvky konstruktu hitlerovského Německa. Mohli bychom se třeba ptát:

nakolik se tento politický útvar choval militaristicky a imperalisticky,

jakých prostředků neváhal použít,
uchyloval se někdy k vraždám, válečným zločinům a genocidě, či podporoval jejich aktéry,
jakých prostředků užívala jeho elita při získávání moci a majetku,
je jeho národ nějakými způsoby nadřazován jiným národům?

A nakonec bychom tuto historickou analýzu srovnali s mediální reprezentací daného subjektu s obecným diskurzem zaznívajícím v hlavních médiích dneška. Takto bychom mohli nahlédnout silnou roztržku mezi mediální reprezentací a historickou analýzou (např. nespecifickou reprezentací USA a historicky specifickou éru USA za George Bushe staršího) a museli bychom se ptát, odkud se tato roztržka bere, čemu slouží, jak souvisí obraz Nesmiřitelného Nepřítele s obrazem smiřitelných přátel?³²⁹

Další možností aplikace by mohla být analýza sešití diskurzu dominantních sil, dominantní hegemonické formace a mediální reprezentace. Namátkovým příkladem nechť slouží Otázky Václava Moravce Speciál před volbami do Parlamentu ČR 2010 a reprezentace politických subjektů, které byly a nebyly zvoleny.

Na daném příkladu by bylo možno ukázat:

kdo má prospěch z daného mediálního produktu (bez reziduí pravolevé fikce),
jakou roli hraje médium a jeho kód a diskurz:
- jak je vytvářen – co jsou centrální a periferní pozice, kdo určuje diskurz, kdo ho reguluje;
- jak je legitimován – jakých odkazů užívá, k jakým úsekům vědění se vztahuje, jaké jsou prázdné signifikanty této legitimizace;
- jak je sešit s hegemonickou formací – které užité prvky odpovídají diskurzu hegemonické formace, jak mediální diskurz posiluje prvky a vztahy diskurzů sil usilujících stát se hegemonickými centry;
jak jsou reprezentovány dané politické subjekty:
- které subjekty jsou reprezentovány jako centrální,
- které subjekty jsou reprezentovány jako podílnické (z hlediska podílu na politické moci),
- které subjekty jsou reprezentovány jako schopné získat přístup k moci,
- které subjekty jsou reprezentovány jako ztrácející přístup k moci,
- které subjekty nejsou reprezentovány vůbec a proč.

Ústředním prostorem takovéhoto tázání by byly vztahy mezi legitimizací, medializací a hegemonickou formací.

12. Závěr

Práce nabízí zmapování značně abstraktních koncepcí a neukotvených pojmů, akcentuje určitou interpretaci daných autorů, i když se čtenář může ztrácet v množství citací a odkazů, neřídí se interpretačními klišé ohledně jistých autorů a pokouší se o odvážný projekt znovupromyšlení konceptů ideologie a hegemonie.

Mapuji v ní dlouhý vývoj myšlení o ideologii a hegemonii koncepty nejbližšími mediálním studiím. Tímto předestřením se snažím přiblížit početní i kvalitativní bohatost daných konceptů, ale také pomoci pochopit, že se tyto konceptualizace nenacházejí na poli nulového součtu: jedna druhou nevylučuje, chápat některé jako zastaralé přítomností těch druhých je chybné. Každá konceptualizace má svou parciální platnost, žádná platnost univerzální.

V kapitole reartikulace nabízím čtenáři podobnosti, stejnolehlosti a přemostění jednotlivých konceptů, navrhuji obecnou rovinu uvažování převést do terminologie diskurzu, objekt klasického podezření z ideologie definovat jako ideologický diskurz. Reartikuluji vztah objektů konceptu hegemonie a konceptu ideologie jako vztah sešití hegemonické formace a diskurzu skrze nodální body, a opakuji koncepty, které jsou nadále nosné a v tomto novém modelu ústřední. Roli médií se věnuji v rámci reartikulace konceptů, posléze zkratkou nastiňuji možnost aplikace nové teoretizace.

Konceptualizace hegemonie (coby konceptualizace jistých procesů odehrávajících se v moderních demokraciích) vede často k unáhlenému závěru, že se koncept ideologie přežil. Ovšem koncept ideologie je stále platný všude tam, kde je jednostranně vyvíjen nátlak na druhé (např. v oblasti české obecní mikropolitiky, kde se vybojovaný vliv udržuje psychickým nátlakem, finančními příspěvky či restrikcí zdrojů a pomluvami). Zrádnost ideologického diskurzu můžeme také vycítit za slepencem center moci, šířeného diskurzu a diskurzivně-produkčních systémů: drží se konstrukcí sociálních věd, dovolává zdravého rozumu a tradice, promlouvá s jistotou profesionálního kódu, usmívá se a nikdy nepřipustí, že by se snad mohl mýlit.

Tato reartikulace konceptů hegemonie a ideologie také staví otazník na možnostmi rezistence. Nemyslím si, že by východiskem rezistence mohla být kulturální oslava subkultur a opozičních hnutí, ani prázdný signifikant interaktivity entuziastických teoretiků nových médií. Naopak, inovační síly musí odložit komunikační ohledy; uvědomit si, že je konzervativní síly nepovažují za komunikační partnery, ale objekty podřízení. Musí intervenovat obecný diskurz stejně „násilně“, jak „násilně“ je uplatňován vůči nim.

13. Použité zdroje

ADLER, H. G. Svoboda a bezmoc. Praha: Prostor, 1998. ISBN 80-85190-79-6;
ANG, I. Watching Dallas. Soap Opera and the Melodramatic Imagination. London: Routledge, 1985. 148 p. ISBN 0-415-04598-3;
ALTHUSSER, L. Ideology and Ideological State Apparatuses (Notes towards
an Investigation). In: Lenin and Philosophy and Other Essays. New York and London: Monthly Review Press, 1971. P. 127 – 187. [online] [cit. 2010-03-16] Dostupné z: <http://www.marx 2mao.com/Other/LPOE70ii.html#s5 >;
BARKER, C. Slovník kulturálních studií. Praha: Portál, 2006. 206 s. ISBN 80-7367-099-2;
BARTHES, R. Základy sémiologie In: BARTHES, R. Kritika a pravda. Praha: Dauphin, 1997. S. 83 – 181;
BARTHES, R. Mytologie. Praha: Dokořán, 2004. 170 s. ISBN 80-86569-73-X;
BÍBA, J. Laclau a radikální demokracie. [online] [cit. 2010-11-17] Dostupné z: <http://www.sok.bz/web/media/video/Laclau .mp3>;
BIOCCA, F. A. Opposing Conceptions of the Audience. In: ANDERSON, J. (Ed.) Communication Yearbook 11, London: Sage Publications, 1988. Pp. 51 – 80;
BOLDIŠ, P. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2: Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla. [online] Verze 3.3. [cit. 2010-12-04] 2004a. Dostupné z: <http://www.boldis.cz/citace/citace1.pdf>;
BOLDIŠ, P. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2: Část 2 – Modely a příklady citací u jednotlivých typů dokumentů. [online] Verze 3.1 [cit. 2010‑12-04] 2004b. Dostupné z: <http://www.boldis.cz/citace/citace2.pdf>;
CAREY, J. W. Communication and Culture: Essays on Media and Society. Boston: Unwin Human, 1989. 241 p.;
ČERNÝ, J.; HOLEŠ, J. Sémiotika. Praha: Portál, 2004. 361 s. ISBN 80-7178-832-5;
DOUBRAVOVÁ, J. Sémiotika v teorii a praxi. Praha: Portál, 2002. 159 s. ISBN 80-7178-566-0;
DU GAY, P.; HALL, S.; JANES, L.; MACKAY, H.; NEGUS, K. Doing Cultural Studies: The Story of Sony Walkman. London: Sage, 1997. 151 p. ISBN 0‑7619‑5402‑3;
DVORNÍK, J.; KLAŠKA, M.; STEJSKALOVÁ, L. Britská kulturní studia. [online] [cit. 2010-05-06] Dostupné z: <http://fss.muni.cz/rpm-blog/index.php?/archives/97-Britska-kulturalni-studia.html>;
ENGELS, F. Engels to Franz Mehring. [online] 1893. [cit. ]Dostupné z: <http://www.marx ists.org/archive/marx /works/1893/letters/93_07_14.htm>;
Ernesto Laclau. [cit. 2010-11-17] Dostupné z: <http://www.qwiki.com/q/#Ernesto_Laclau>;
FISKE, J.; HARTLEY, J. Reading television. London: Methuen & Co. Ltd., 1978. ISBN 0‑415-02491-7;
FOUCAULT, M. Myšlení vnějšku. Praha: Hermann & synové, 1996, 303 s.;
FOUCAULT, M. Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové, 2002. 318 s.;
GABEL, J. Ideologies and the Corruption of Thought. London: Transaction Publishers, 1997. 229 p. ISBN 156000287;
Georges Sorel. [cit. 2010-11-18] Dostupné z: <http://www.qwiki.com/q/#Georges_Sorel>;
GRAMSCI, A. Sešity z vězení. Praha: Československý spisovatel, 1959. 143 s.;
GRAMSCI, A. Historický materialismus a filozofie Benedetta Croceho. Praha: Svoboda, 1966. 347 s.;
GRAMSCI, A. Základy politiky. Praha: Mladá fronta, 1967. 136 s.;
GRAMSCI, A. Poznámky o Machivellim, politice a moderním státu. Praha: Svoboda, 1970. 394 s.
HALL, S.; CONNELL, I.; CURTI, L. The Unity of Current Affairs Television. Working Papers in Cultural Studies, 1977, no. 9, pp. 51 – 57;
HALL, S. Introduction. In: HALL, S. (Ed.) Representation: Cultural Representations and Signifying Practices. London: Sage, 1997a. ISBN 0-7619-5432-5. Pp. 1 – 11;
HALL, S. The Work of Representation. In: HALL, S. (Ed.) Representation: Cultural Representations and Signifying Practices. London: Sage, 1997b. ISBN 0-7619-5432‑5. Pp. 13 – 64;
HALL, S. The Spectacle of the „Other“. In: HALL, S. (Ed.) Representation: Cultural Representations and Signifying Practices. London: Sage, 1997c. ISBN 0-7619-5432‑5. Pp. 223 – 277;
HALL, S. Kódování/dekódování. In: Teorie vědy, 2005, roč. XIV, č. 2, s. 41 – 59. ISSN 1210-0250;
HALL, S.; JEFFERSON, T. (Eds.) Resistance Through Rituals: Youth Subcultures in Post‑war Britain. New York: Routledge, 2006. 288 p. ISBN 978-04153-2436-6;
HAWKES, T. Strukturalismus a sémiotika. Brno: Host, 1999. 174 s. ISBN 80-86055-62-0;
HAYEK, F. A. Cesta k nevolnictví. Praha: Občanský institut, 1991. ISBN 80-900190-0-5;
HJELMSLEV, L. O základech teorie jazyka. Praha: Academia, 1972. 154 s.;
HLOBIL, J. Ideologie Marxe a Mannheima: diplomová práce.. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2005. Vedoucí diplomové práce: PhDr. Ing. Ondřej Císař, PhD.;
CHANDLER, D. Semiotics for Beginners.[online] 1995. [cit. 2010-03-25] Dostupné z: <http://www.aber.ac.uk/media/Documents/S4B/semiotic.html >;
Chantal Mouffe. [online] [cit. 2010-11-17] Dostupné z: <http://www.qwiki.com/q/#Chantal_Mouffe>;
JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. 285 s. ISBN 80-7178-535-0;
JANIS, I. Groupthink. Psychology Today. 1971, vol. 5, pp. 43 – 46 & 74 – 76;
JOHNSON, R. What is Cultural Studies Anyway? [online] Social Text, 1986/1987, 46, pp. 38 – 80;
Karl Kautsky. [online] [cit. 2010-11-17] Dostupné z: <http://www.qwiki.com/q/#Karl_Kautsky>;
KATZ. E.; LAZARSFELD, P. F. Personal Influence: the Part Played by People in the Flow of Mass Communications. Illinois: Free Press, 1955. 309 p. ISBN 1412805074;
KLAŠKA, M. Hall, Stuart (*1932). [online] 2007. [cit. 2010-05-14] Dostupné z: <http://fss.muni.cz/rpm-blog/index.php?/archives/101-Hall ,-Stuart-1932.html>;
KOLÁŘ, P. O potřebě politična. [online] In: A2, 2006, r. 2, č. 36. ISSN 1803-6635. (cit. 2010-11-15) Dostupné z: <http://www.advojka.cz/archiv/2006/39/o-potrebe-politicna>;
KRAUS, J. Jazyk v proměnách komunikačních médií. Praha: Karolinum, 2008. 172 s. ISBN 978-80-246-1578-3;
Laclau-Mouffová I. – V. (záznam diskuze). [online] [cit. 2010-11-19] Dokumenty dostupné na World Wide Web:

LAZARSFELD, P. F.; BERELSON, B.; GAUDET, H. The People´s Choice. How the Voter Makes Up His Mind in a Presidential Campaign. New York: Columbia University Press, 1944. 151 p.;
MANNHEIM, K. Ideologie a utopie. Bratislava: Archa, 1991. 357 s. ISBN 80-7115-022-3;
MARCELLI, M. Príklad Barthes. Bratislava: Kalligram, 2001. 317 s. ISBN 80-7149-441-0;
MAREK, F.; ZAPLETAL, Š. Filozofická čítanka. Praha: Svoboda, 1971;
MAŘÍKOVÁ, H.; PETRUSEK, M.; VODÁKOVÁ, A. a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. 747 s. ISBN 80-7184-164-1;
MARX, K.; ENGELS, B. Německá ideologie. Sv. 1 Feuerbach – Protiklad materialistického a idealistického nazírání. Praha: Svoboda, 1952. 95 s;
MARX, K. Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva. In: MARX, K.; ENGELS, B. Spisy – Svazek 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1956. S. 401 – 414;
MARX, K.; ENGELS, B. Spisy – Svazek 3. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958. 664 s;
MATONOHA, J. Literárněvědný text jako diskurz, velké vyprávění a výkon moci? Česká literatura, 2003, roč. 51, č. 5, s. 580 – 585. ISSN 0009-0468;
MCQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999. 447 s. ISBN 80-7178-714-0;
MORLEY, D. The „Nationwide“ Audience: A Critical Postscript. Screen Education. 1981, no. 39, Pp. 3-14;
MUNNS, J.; RAJAN, G. A Cultural Studies Reader: History, Theory, Practice. London: Longman, 1995. 694 s. ISBN 0-582-214106;
NUMERATO, D. Jak aktivní je aktivní publikum. [online] Revue pro média, 2004, roč. 4, č. 10, s. 6 – 11. [2010-10-19] Dostupné z: <http://fss.muni.cz/rpm/Revue/Revue10/RPM-10-numerato_jakativni.pdf>;
ORWELL, G. 1984. Praha: Levné knihy Kma, 2000. 264 s. ISBN 80-7309-999-3;
Ottova encyklopedie obecných vědomostí®. [online] [cit. 2007-06-01] Dostupné z prostřednictvím portálu Seznam Encyklopedie: <http://encyklopedie.seznam.cz/>;
PETRUSEK, M. Čtyři velká francouzská jubilea: Émile Durkheim (*1858), Claude Lévi-Strauss (*1908), Raymond Aron (†1983), Louis Althusser (*1918). Sociologický časopis, 2008, roč. 44, č. 2, s. 423 – 434. ISSN 0038-0288;
Pokyny pro vypracování závěrečné (bakalářské/diplomové) práce. [online] [cit. 2010-12-04] Dostupné z: <http://medzur.fss.muni.cz/informace-pro-studenty/pravidla-pro-diplomky/soubory/Pravidla%20pro%20zaverecne%20prace%20na%20KMSZ-41.doc>;
PŘEVRÁTIL, R. Ukázky z připravovaného překladu Ernesto Laclau a Chantal Mouffe: Hegemonie a socialistická strategie. [online] [cit. 2010-11-19] Dostupné z: <http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=225&Itemid=49>;
ROJEK, CH. Stuart Hall a birminghamská škola. In: EDWARDS, T. (Ed.) Kulturální teorie. Klasické a současné přístupy. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-685-8. S. 104 – 120;
SAUSSURE, F. Kurz obecné lingvistiky. Praha: Academia, 1996. 468 s. ISBN 80-200-0560‑9;
STANLEY, J. (Ed.) From Georges Sorel: Essays in Socialism and Philosophy. Oxford University Press, 1987. 402 p. ISBN 0-88738-654-7;
TAYLOR, C. B.; DEMONT-HEINRICH, C.; BROADFOOT, K. J.; DODGE, J.; JIAN, G. New Media and the Circuit of Cyber-Culture: Conceptualizing Napster. [online] Journal of Broadcasting & Electronic Media, 2002, 46, no. 4, pp. 607 – 629. [cit. 2010-09-17] Dostupné z: <http://www.informaworld.com/smpp/content~db=all~content=a783685303>;
Teorie dominance. [online] [cit. 2010-05-06] Dostupné z prostřednictvím portálu Vševěd: <http://encyklopedie.vseved.cz/teorie+dominance+%28nad%C5%99azenosti%29>;
TINCKLE, E.; RAGHURAM, P. Big Brother: reconfiguring the ‚active‛ audience of cultural studies? European Journal of Cultural Studies, 2002, vol. 5, pp. 199 – 215. ISSN 1367‑5494;
TUDOR, A. Decoding Culture. Theory and Methods in Cultural Studies. London: Sage, 1999. 208 p. ISBN 0-7619-5247-0;
TURNER, G. British Cultural Studies: An Introduction. New York: Routledge, 1996. 258 p. ISBN 0-415-12930-3;
VÁVRA, M. Místo vědění u Michela Foucaulta. Pokus o dílčí rekonstrukci: diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, 2005. Vedoucí diplomové práce: Mgr. Martin Hájek, Ph.D.;
VOLEK, J. Úvod do komunikačních studií – 3. Komunikace, znaky a významy. [online] [cit. 2010‑04‑01] Dostupné z (v 2002a): <http://www.fss.muni.cz/struktura/katedry/medzur/kombinovane/volek/Teorie%20masov%e9%20komunikace%20I/V.%20OZNA%c8OV%c1N%cd.doc >;
VOLEK, J. Úvod do komunikačních studií – 5. Označování. [online] [cit. 2010-04-01] Dostupné z (v 2002b): <http://www.fss.muni.cz/struktura/katedry/medzur/kombinovane/volek/Teorie%20masov%e9%20komunikace%20I/V.%20OZNA%c8OV%c1N%cd.doc >;
VOLEK, J. Mediální studia mezi kritikou ideologie a kritikou informace. [online] In: Média a realita. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003. Média a komunikace, 6, ISBN 80 -210 -3308 -8. S. 11 – 34. [cit. 2010-12-04] Dostupné z: <http://www.google.cz/url?sa=t&source=web&cd=2&ved=0CB8QFjAB&url=http%3A%2F%2Fis.muni.cz%2Fel%2F1423%2Fpodzim2004%2FZUR101%2Fum%2F90817%2FVolek_Medialni_studia_mezi_kritikou_ideologie .pdf&rct=j&q=kritika %20 ideologie &ei=uk36TNfvBoyB4QbMzd39Bg&usg=AFQjCNHJCQkRkjaR-vjr8jzoFCdBlsuQvA&sig2=BA2yFxIx9DZBZP72qmCt3g&cad=rja>;
VYKOUPIL, L. Ecce Homo – Francesco Guicciardini. [online] [cit. 2010-04-22] Dostupné z: <http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/430196>;
WREN-LEWIS, J. The Encoding/Decoding Model: Criticism and Redevelopments for Research on Decoding. Media, Culture & Society, 1983, no. 5, pp. 179 -197. ISSN 0163‑4467.

Poznámky pod čarou

1 Viz VOLEK, 2003, s. 1.

2 Viz HALL, 1997b.

3 Viz VOLEK, 2003.

4 Viz VOLEK, 2003, s. 6.

5 Pokyny pro vypracování závěrečné (bakalářské/diplomové) práce.

6 BOLDIŠ, 2004a, 2004b.

7 HAYEK, 1991, s. 80; Ottův slovník naučný, 1998; ŠARADÍN, 2001, s. 20, 21, 47; HLOBIL, 2005. Spojení ideologie s obdobím formováním mas můžeme nalézt i u MARXE (1958), když vysvětluje, co předcházelo vzniku komunistického hnutí.

8 V češtině vydána v letech 1952 a 1958 – viz MARX, 1952, 1958.

9 Viz MARX, 1952, s. 14 – 25.

10 Viz MARX, 1952, s. 25, 52.

11 Blíže viz MARX, 1952, s. 77.

12 MARX, 1952, s. 48; 1958, s. 59, 60.

13 Sousloví „falešné vědomí“ se přímo v Marxově tvorbě neobjevilo, poprvé ho zmiňuje Engels v dopise Franzi Mehringovi, kde ideologii vysvětluje jako „proces, který koná takzvaný myslitel sice s vědomím, ale s vědomím falešným. Vlastní hybné síly společnosti, které ji uvádějí do pohybu, mu zůstávají neznámé.“ (ENGELS, 1893).

14 Viz HLOBIL, 2005, s. 6, 7.

15 Např. Petrusek ji v předmluvě českého vydání označuje za Mannheimovo opus magnum (PETRUSEK, 1991, s. 12, 15).

16 MANNHEIM (1991, s. 25) zde operuje s širokou verzí pojmu díla jako všeho, co je objektivací duše jedinců.

17 Viz MANNHEIM, 1991, s. 30.

18 MANNHEIM, 1991, s. 34.

19 Situace „je pak situací, když ji členové definují stejným způsobem.“ (MANNHEIM, 1991, s. 73)

20 MANNHEIM, 1991, s. 89.

21 MANNHEIM, 1991, s. 89.

22 MANNHEIM, 1991, s. 89.

23 MANNHEIM, 1991, s. 87.

24 MANNHEIM, 1991, s. 91.

25 MANNHEIM, 1991, s. 236.

26 MANNHEIM, 1991, s. 236.

27 Viz MANNHEIM, 1991, s. 244.

28 MANNHEIM, 1991, s. 240.

29 Viz MANNHEIM, 1991, s. 240.

30 MANNHEIM, 1991, s. 91.

31 MANNHEIM, 1991, s. 91.

32 MANNHEIM, 1991, s. 244.

33 MANNHEIM, 1991, s. 244, 245.

34 MANNHEIM, 1991, s. 237.

35 MANNHEIM, 1991, s. 246.

36 MANNHEIM, 1991, s. 111.

37 MANNHEIM, 1991, s. 111.

38 MANNHEIM, 1991, s. 111; jedná se Mannheimovu složeninu; míní jí cosi jako „objektivní rovinu významu a smyslu“ (s nevyřčeným odkazem na noologický důkaz Boží existence Aurelia Augustina).

39 Viz MANNHEIM, 1991, s. 112.

40 MANNHEIM, 1991, s. 111.

41 Blíže viz MANNHEIM, 1991, s. 116 – 120.

42 MANNHEIM, 1991, s. 117.

43 Viz MANNHEIM, 1991, s. 125.

44 Viz MANNHEIM, 1991, s. 126.

45 MANNHEIM, 1991, s. 126.

46 MANNHEIM, 1991, s. 128.

47 MANNHEIM, 1991, s. 132.

48 MANNHEIM, 1991, s. 129.

49 MANNHEIM, 1991, s. 128.

50 Viz MANNHEIM, 1991, s. 136 – 139.

51 MANNHEIM, 1991, s. 138.

52 MANNHEIM, 1991, s. 136.

53 MANNHEIM, 1991, s. 137.

54 MANNHEIM, 1991, s. 137.

55 MANNHEIM, 1991, s. 137.

56 MANNHEIM, 1991, s. 139.

57 MANNHEIM, 1991, s. 135.

58 MANNHEIM, 1991, s. 135.

59 MANNHEIM, 1991, s. 135.

60 MANNHEIM, 1991, s. 139.

61 MANNHEIM, 1991, s. 139.

62 MANNHEIM, 1991, s. 141.

63 MANNHEIM, 1991, s. 140.

64 Louis Pierre Althusser (1918 – 1990) alžírský marxista ovlivněný strukturalismem. Byl profesorem filozofie a představitelem Francouzské komunistické strany. Celý život trpěl záchvaty duševní nemoci. (PETRUSEK, 2008, s. 431 – 433; Louis Althusser, BARKER, 2006, s. 20, 21)

65 Viz např. BARKER, 2006, s. 21.

66 Viz ALTHUSSER, 1971, s. 185.

67 Viz ALTHUSSER, 1971, s. 159.

68 Viz ALTHUSSER, 1971, s. 160, 161.

69 ALTHUSSER, 1971, s. 162 – 164.

70 Althusser zde odkazuje k pojetí odcizení…

jehož východiskem je Hegelova teze o odcizení jako o stavu, kdy práce není překonáváním cizoty objektivního světa, jeho ovládáním a přivlastňováním si;
které dále Feuerbach rozvinul tvrdíc, že člověk projektuje své představy do neskutečných transcendentních objektů a tak se vlastním představám odcizuje;
na které navázal Marx, který odcizení člověka výsledkům své práce (v důsledcích pak vlastnímu životu, druhým lidem a společnosti obecně) připisuje dělbě práce, soukromému vlastnictví výrobních prostředků a vytváření nadhodnoty. (JANDOUREK, 2001, s. 18, 19; MAŘÍKOVÁ, 1996, s. 708, 709)

71 ALTHUSSER, 1971, s. 164.

72 ALTHUSSER, 1971, s. 162.

73 ALTHUSSER, 1971, s. 165.

74 ALTHUSSER, 1971, s. 166.

75 ALTHUSSER, 1971, s. 167.

76 ALTHUSSER, 1971, s. 167, 168.

77 ALTHUSSER, 1971, s. 170.

78 ALTHUSSER, 1971, s. 169.

79 ALTHUSSER, 1971, s. 170.

80 ALTHUSSER, 1971, s. 172.

81 ALTHUSSER, 1971, s. 172, 173.

82 ALTHUSSER, 1971, s. 174.

83 Viz ALTHUSSER, 1971, s. 174.

84 ALTHUSSER, 1971, s. 175.

85 ALTHUSSER, 1971, s. 175, 176. Althusser zde odkazuje k Freudově koncepci psychosexuálního vývoje – k pregenitálním a genitálnímu stádiu, a říká, že Freud dané jevy studoval prostřednictvím jejich nevědomých důsledků.

86 ALTHUSSER, 1971, s. 177, 178.

87 ALTHUSSER, 1971, s. 180.

88 ALTHUSSER, 1971, s. 180, 181.

89 Viz ALTHUSSER, 1971, s. 181.

90 ALTHUSSER, 1971, s. 140.

91 ALTHUSSER, 1971, s. 143.

92 Viz ALTHUSSER, 1971, s. 145, 146,

93 ALTHUSSER, 1971, s. 149.

94 ALTHUSSER, 1971, s. 185, 186.

95 Sémiotika je vědou o znacích. Zabývá se jejich vztahem k tomu, co označují, jejich vzájemnými vztahy, znakovými systémy a vposledku procesem označování jako takovým. Snaží se naplnit maximu Sassurova požadavku vědy zabývající se obecně fungováním znaků ve společnosti (SAUSSURE, 1996, s. 16), „bez ohledu na substanci těchto znaků, bez ohledu na jejich vymezení.“ (BARTHES, 1997, s. 83) Podobně jako lingvistika uvažuje v intencích sémantiky, syntax a pragmatiky, ovšem na úrovni znaků, nikoli pouze slov.

96 Charles Sanders Peirce (1839 – 1914) americký filozof a logik, ztotožnil sémiotiku a logiku. Na znak (representamen) se díval jako na něco, co zastupuje něco (svůj objekt) nějakým způsobem (toto nazval základ) pro někoho, kdo tento znak vnímá – interpretans. Mezi prvky znaků rozlišil 3 úrovně vztahů a určil 10 základních tříd znaků, jejichž vzájemné kombinace dávají nakonec 66 detailnějších tříd znaků. Nejvíce interprety užívanou se stala triáda vztahů provádění: ikón, index a symbol. (HAWKES, 1999, s. 103 – 109; ČERNÝ, 2004, s. 26 – 27, 45; DOUBRAVOVÁ, 2002, s. 49, 50)

97 Roland Gérard Barthes (1915 – 1980)francouzský literární a společenský kritik, významný představitel sémiotického a strukturalistického myšlení; v Barthově díle ovšem strukturalismus představuje pouze jednu etapu, která byla opuštěna ve prospěch svobodnějšího a sebe-tvořivějšího uvažování. V rámci sémiotiky bývá označován za nevlivnějšího Sassurova interpreta (HAWKES, 1999, s. 109), důkladně propracoval především koncepci druhého stupně označování – mýtu. Právě Barthes naplnil podstatu sémiotiky – uplatňoval její pohled „na širokou škálu kulturních fenoménů a vyjasnil tak tvrzení, podle něhož jsou všechny texty tvořeny znaky v sociálních kontextech.“ (BARKER, 2006, s. 26.)

98 V této kapitole je hojně využit Hawkesův výklad Barthova příspěvku z práce Strukturalismus a sémiotika (HAWKES, 1999).

99 HAWKES, 1999, s. 109 – výklad Bartha.

100 BARTHES, 1997, s. 169; R je zde Relace, vztah. BARTHES (1997, s. 115, 116) nás s odkazem na Hjelmsleva upozorňuje, že jak plán výrazu, tak plán obsahu mají svou formu a substanci. Toto rozlišení a jeho konsekvence pro sémiotiku jsou zde pro zjednodušení vynechány.

101 Převzato z VOLEK, 2002a, s. 10.

102 BARTHES (1997, s. 119) zde odkazuje k stoickému rozkladu znaku na: psychologickou představu, skutečnou věc a to, co lze říci.

103 BARTHES, 1997, s. 124.

104 BARTHES, 1997, s. 126.

105 SAUSSURE, 1996, s. 56.

106 Viz BARTHES, 1997, s. 151 – 153.

107 BARTHES, 1997, s. 169.

108 BARTHES, 1997, s. 169, 170.

109 Mýtus se z množiny ostatních konotací vylučuje tím, že ho neuzavírá pouze signifikační pravidlo/zvyklost/operand typu asociace, ale ucelený příběh, či celistvý svět jednoho „příběhu“.

110 Převzato z VOLEK, 2002b, s. 3.

111 Viz BARTHES, 2004, s. 112 – 115.

112 BARHTES, 2004, s. 116.

113 BARTHES, 2004, s. 116.

114 Viz BARTHES, 2004, s. 121, 122.

115 BARTHES, 2004, s. 121.

116 BARTHES, 2004, s. 120.

117 BARTHES, 2004, s. 117.

118 BARTHES, 2004, s. 117.

119 BARTHES, 2004, s. 117, 118.

120 BARTHES, 2004, s. 118.

121 BARTHES, 2004, s. 118.

122 BARTHES, 2004, s. 118.

123 BARTHES, 2004, s. 120.

124 BARTHES, 2004, s. 107.

125 BARTHES, 2004, s. 108, 123.

126 BARTHES, 2004, s. 122, 128, 129, 130.

127 BARTHES, 2004, s. 117.

128 BARTHES, 2004, s. 116.

129 BARTHES, 2004, s. 123.

130 Viz BARTHES, 2004, s. 128, 129.

131 BARTHES, 2004, s. 130.

132 BARTHES, 2004, s. 130.

133 Viz BARTHES, 2004, s. 148 – 153.

134 Viz BARTHES, 2004, s. 144.

135 BARTHES, 2004, s. 140.

136 FISKE, 1978, s. 46.

137 FISKE, 1978, s. 41.

138 Viz BARTHES, 2004, s. 140, 141.

139 BARTHES, 2004, s. 137.

140 BARTHES, 2004, s. 139.

141 BARTHES, 2004, s. 138.

142 FISKE, 1992, s. 171.

143 Hegemonie. Výraz pochází z řečtiny, ze slova hegeisthai, což znamená vést. Původně v podobě hēgemonía se užívala ve starém Řecku pro „politickou převahu jednoho státu nebo obce nad jinými“. Již v historii se objevuje rozdělení pojmu pro moc čistě donucovací a moc vykonávanou se souhlasem: „hegemonie starší, v nichž náčelná obec vykonávala ve formě dozoru a ochrany skutečné panství nad členy, a hegemonie pozdější (sympoliteie), v nichž převaha náčelné obce z části vyplývala z dobrovolného snesení souboru obcí spojených.“ Obecně se výrazu užívá pro vedoucí politické, či strategické postavení coby pojmu blízkého nadvládě, dominanci. (Ottova encyklopedie obecných vědomostí®, 2007)

144 Antonio Gramsci (1891 – 1937) marxistický teoretik a politický aktivista vězněný italským fašistickým režimem (1926 – 1937). Jeho dílo vznikalo převážně ve vězení, ovlivněno myšlenkami Niccoly Machiavelliho, Karla Marxe, Gramsciho učiteli (Benedetto Croce, Antonio Labriola, Giovanni Gentile) a souvěrci (např. Georges Sorel). (BARKER, 2006, s. 61; Úvodní poznámka In: GRAMSCI, 1966, s. 319, 320; KRAUS, 2008)

145 Francesco Guicciardini (1483 – 1540) humanistický vzdělanec, diplomat a vyslanec světské i církevní moci, historik. Jeho názor na politické vztahy byl střízlivý až cynický, orientován pragmaticky. (VYKOUPIL, 2008)

146 GRAMSCI, 1970, s. 125.

147 GRAMSCI, 1967, s. 131.

148 GRAMSCI, 1970, s. 101.

149 GRAMSCI, 1970, s. 101.

150 GRAMSCI, 1970, s. 102.

151 Sociální blok je pojem vyvozený Gramscim ze Sorelova pojmu historický blok.

152 Viz GRAMSCI, 1970, s. 367.

153 Viz GRAMSCI, 1970, s. 139, 140.

154 Viz GRAMSCI, 1970, s. 47.

155 GRAMSCI, 1970, s. 47.

156 Viz GRAMSCI, 1970, s. 52.

157 Viz GRAMSCI, 1970, s 105 – potvrzení v krásné literatuře lze nalézt v Orwellově 1984 (ORWELL, 2000), v historii pak v dějinách Národně sociální německé dělnické strany v hitlerovském Německu, v psychologickém konceptu skupinového myšlení (JANIS, 1971) aj.

158 GRAMSCI, 1970, s. 125.

159 GRAMSCI, 1970, s. 125.

160 Koncept prosté dominance je vlastní např. ekonomické teorii dominance Françoise Perrouxe, podle níž „dominující (nadřazené) ekonomické subjekty vyvíjejí na podřazené subjekty asymetrický vliv, který je jednosměrný.“ (viz Teorie dominance, 2005)

161 GRAMSCI, 1970, s. 47.

162 Viz GRAMSCI, 1970, s. 51.

163 Viz GRAMSCI, 1967, s. 31.

164 GRAMSCI, 1970, s. 83.

165 Viz GRAMSCI, 1970, s. 157.

166 GRAMSCI, 1970, s. 126.

167 Viz GRAMSCI, 1970, s. 24.

168 Viz GRAMSCI, 1966, s. 260.

169 Kulturální studia jsou multi-, inter- a post- disciplinární obor na pomezí sociologie a literární vědy se silnými kořeny v marxismu, psychoanalýze, strukturalismu a poststrukturalismu. Vyvíjí se od 60. let 20. století, kdy vzniklo birminghamské Center for Contemporary Cultural Studies. „Dnes se značná část kulturálních studií soustřeďuje na otázku, jak je svět sociálně konstruován, a zvláště na témata ‚diference‘ a identity. Hlavní proud kulturálních studií tak lze chápat jako výzkum kultury tvořené významy a reprezentacemi generovanými v procesu praktik označování a kontextů jejich vzniku se zvláštním zájmem o vztahy moci a politické důsledky, které jsou v těchto kulturních praktikách zabudovány.“ (BARKER, 2006, s. 11, 12, 30, 98, 99, 119, 120)

Při hledání podpory se kulturální studia neorientují třídně (jako jejich prolevicoví předchůdci), místo toho hledají podporu v alternativních a opozičních sociálních a politických hnutích z oblasti politiky identity v rámci genderu, rasy, věku… Rozvíjení úvah o moci, dominanci, ideologii a hegemonii vedly autory kulturální teorie k myšlenkám o možnostech rezistence, roli každodennosti, diferencím zakódování a dekódování, teoriím aktivního publika, rozvíjení konceptů brikoláže, sémiotické demokracie apod.

170 Viz TURNER, 1996, s. 162; CAREY, 1989, s. 97; ROJEK, 2010, s. 106 aj.

171 Viz HALL, 2007, s. 69.

172 HALL, 2007, s. 68.

173 Stuart Hall (*1932) jeden ze zakladatelů britských kulturálních studií, člen a ředitel Centre for Contemporary Cultural Studies na birminghamské univerzitě, představitel tzv. Nové levice. Jeho dílo je rozeseto do mnoha sumativních výběrů a spoluautorských knih. Konceptualizoval thatcherismus jako autoritářský populismus, rozvíjel model zakódování/dekódování, věnoval se úvahám na téma reprezentativně-intervenčního státu aj. (MUNNS, 1995, s. 194, 195; KLAŠKA, 2007; ROJEK, 2010).

174 HALL, 2007, s. 69.

175 SHANNON, 1998, s. 7, 34.

176 Viz HALL, 2005, s. 42. Hallův pojem „distribuce/spotřeba“ je v následujícím výkladu nahrazen pojmem „spotřeba“. Hall akcentem distribuce patrně upozorňuje na to, že mezi cirkulací diskurzu a jeho spotřebou musí být vyhledán/osloven konkrétní jedinec coby subjekt spotřeby, jemuž je význam distribuován, sám Hall ovšem tento moment blíže netematizuje. Navíc bychom distribucí mohli označit proces doručení významů do cirkulace i proces doručení významů skrz pole cirkulace ke konkrétnímu příjemci. Pro to a pro zvýšení jasnosti výkladu akcent distribuce opouštím. (Toto pojmové zjednodušení lze nalézt i u jiných autorů – např. TAYLOR, 2002, s. 608)

177 HALL, 2005, s. 42.

178 Viz HALL, 2005, s. 42, 43.

179 HALL, 2005, s. 43.

180 Viz HALL, 2005, s. 43.

181 HALL, 2005, s. 43.

182 Viz HALL, 2005, s. 43 – 45.

183 Viz HALL, 2005, s. 43.

184 HALL, 2005, s. 43.

185 HALL, 2005, s. 42.

186 Viz HALL, 2005, s. 44.

187 HALL, 2005, s. 43.

188 DAVIS, 2004, s. 61.

189 HALL, 2005, s. 46.

190 HALL, 2005, s. 50.

191 HALL, 2005, s. 50.

192 HALL, 2005, s. 53.

193 HALL, 2005, s. 53.

194 HALL, 2005, s. 53.

195 HALL, 2005, s. 46, 47.

196 HALL, 2005, s. 51.

197 HALL, 2005, s. 51.

198 HALL, 2005, s. 51.

199 HALL, 2005, s. 51.

200 Proto můžeme odmítnout kritiku pro esenciální přítomnost významů v distribuovaném diskurzu (např. WREN-LEWIS, 1983; MORLEY, 1981).

201 HALL, 2005, s. 54.

202 HALL, 2005, s. 54.

203 HALL, 2005, s. 56.

204 HALL, 2005, s. 57.

205 HALL, 2005, s. 54.

206 HALL, 2005, s. 54, 55.

207 HALL, 2005, s. 55.

208 Viz HALL, 2005, s. 55.

209 Označením princip přístupu shrnuji jednak to, že se k rozhodujícím pozicím dostávají ti, kteří lépe odpovídají hodnotám dané organizace, a zadruhé to, že klíčové informace snadněji získají ti, kteří lépe odpovídají představám držitele daných informací.

210 Nerozlučným propojením mocenských struktur a mainstreamových médií, tzv. komplexní jednotou, se Hall blíže zabýval ve své rané práci The ‚Unity‘ of Current Affairs Television (HALL, 1977).

211 JOHNSON, 1986/1987.

212 Viz TAYLOR, 2002.

213 DU GAY, 1997.

214 Převzato z DU GAY, 1997, s. 3.

215 Viz DU GAY, 1997, s. 3, 4, 8 ; BARKER, 2006, s. 23, 102; HALL, 1997a, s. 3.

216 Viz HALL, 1997a, s. 3, 4, 10; 1997b, s. 49.

217 HALL, 1997a, s. 5.

218 Viz DU GAY, 1997, s. 8.

219 HALL, 1997a, s. 4.

220 HALL, 2005, s. 45.

221 Viz TUDOR, 1999, s. 127.

222 HALL, 1997b, s. 41 – 51; BARKER, 2006, s. 41.

223 BARKER, 2006, s. 41.

224 HALL, 1997b, s. 44.

225 MATONOHA, 2003, s. 582.

226 Viz HALL, 2005, s. 48.

227 HALL, 1997a, s. 6.

228 FOUCAULT, 2002, s. 9 – 31.

229 VÁVRA, 2005, s. 18.

230 Viz FOUCAULT, 2002, s. 278, 279.

231 LACLAU, 1996, s. 36.

232 KRAUS, 2008, s. 143.

233 Jako je například procesuální model komunikace (SHANNON, 1998).

234 Viz NUMERATO, 2004, s. 6.

235 LAZARSFELD, 1944 a KATZ, 1955.

236 ANG, 1985, s. 27.

237 Viz ANG, 1985.

238 Viz MCQUAIL, 1999, s. 344.

239 Běžně užívaný pojem utilitarismus (etymologicky a historicky odkazující k jedné orientaci na poli vědění) záměrně nahrazuji pojmem utilitarita, označující tendenci jednání.

240 BIOCCA, 1988.

241 Viz např. TINCKLE, 2002.

242 Subkultura. První práce kulturních teoretiků operovaly s tímto termínem jako odkazujícím ke skupinám a jejich kulturním projevům, které se vůči dominantní kultuře projevují svébytně a odlišně, které tematizují, dramaticky zosobňují a oživují opomíjené problémy a sporné otázky dominantní společnosti. Takovéto pojetí ovšem odkazuje ke kontra-kulturám, nacházejícím svou identitu v rezistenci vůči dominantní kultuře. Proto bylo kritizováno s poukazem na to, že mnohé subkulturní aktivity se neodehrávají v opozici, ale pouze prodlužují dominantní významy, maximálně na nich kreativně parazitují. (viz BARKER, 2006, s. 185, 186)

243 Styl. Pojmem styl kulturální studia odkazují k praktikám společným pro určitou subkulturu (v naprosté většině případů pro subkulturu mladých), kterými si tato subkultura přivlastňuje určité znaky a významy, sama jimi označuje, užívá je k vyjádření a dramatickému ztvárnění určitých hodnot a postojů. Někteří – např. Dick Hebdige – právě v stylech subkultur viděli prostor symbolické rezistence vůči dominantním hodnotám. (viz BARKER, 2006, s. 183, 184)

244 Brikoláž je proces, v němž jsou stará označující resignifikována do nových syntagmat dle subkulturních kódů. Autory kulturálních studií je brikoláž často exemplifikována na projevech subkultur mládeže – viz např. HEDBIDGE, 1979; HALL, 2006. (BARKER, 2006, s. 29)

245 Homologie. Koncept homologie „odkazuje k synchronnímu vztahu mezi sociálními strukturami, hodnotami a kulturními symboly… propojuje žitou kulturu jakožto soubor konstitutivních vztahů s předměty, artefakty, institucemi a praktikami, které ji obklopují.“ (BARKER, 2006, s. 69) Jedná se o koncept akcentující spojitost identity, hodnot, postojů a socio-politických/kulturních charakteristik.

246 Ernesto Laclau (*1935) argentinský teoretik politické filozofie, bývalý člen Socialistické strany národní levice v Argentině, aktivista sociálních a studentských hnutí 60. let 20. století, představitel postmarxismu, postrukturalismu a diskurzivní analýzy. Přednášel na univerzitách celého světa, nyní je profesorem na Univerzitě v Essexu. Jeho práce směřuje k projektu radikální demokracie. (BARKER, 2006, s. 106; Ernesto Laclau)

247 Chantal Mouffe (*1943) belgická politoložka, žákyně Althussera, politická aktivistka sociálních a studentských hnutí 60. let 20. století, nyní je profesorkou na Univerzitě ve Westminsteru. Její práce směřují k projektu umírněného agonismu. (BÍBA, 2008; KOLÁŘ, 2006; Chantal Mouffe)

248 Při práci s knihou jsem hojně využil ukázky z připravovaného překladu Rudolfa Převrátila (PŘEVRÁTIL, 2008) a konfrontaci s názory zaznívajícími při referátu a diskuzi sdružení pro levicovou teorii Socialistický kruh o dané knize (Laclau-Mouffová I. – V. [záznam diskuze]; BÍBA, 2008).

249 Viz např. KOLÁŘ, 2006.

250 Karl Kautsky (1854 – 1938) česko-německý filozof a politik, člen Sociálně demokratické strany Rakouska, vydavatel měsíčníku Die Neue Zeit, spoluautor Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa, marxista – stoupenec marxistické ortodoxie, kritik Leninovy proletářské diktatury. (Karl Kautsky)

251 Georges Eugène Sorel (1847 – 1922) francouzský filozof, dreyfusarián, teoretik revolučního syndikalismu, tvůrce mýtu generální stávky. Vystudoval a věnoval se inženýrství, za svou práci obdržel nejvyšší státní vyznamenání Francie Řád čestné legie. (Georges Sorel, STANLEY, 1987, s. 6)

252f Viz LACLAU, 2001, s. 39.

253 Mnohdy nevyřčeným kontrastem tohoto popisu je vývoj proletářských vrstev a sociální demokracie v Německu po první světové válce.

254 LACLAU, 2001, s. 48, 49.

255 LACLAU, 2001, s. 52.

256 LACLAU, 2001, s. 59.

257 Viz LACLAU, 2001, s. 66 – 71.

258 Viz GRAMSCI, 1959.

259 LACLAU, 2001, s. 71.

260 Viz LACLAU, 2001, s. XII.

261 Viz LACLAU, 2001, s. 95.

262 Viz LACLAU, 2001, s. 95.

263 LACLAU, 2001, s. X, XIII.

264 LACLAU, 2001, s. XIII.

265 Viz např. LACLAU, 2001, s. 181.

266 Viz LACLAU, 2001, s. 85.

267 LACLAU, 2001, s. 121.

268 Viz LACLAU, 2001, s. 85.

269 LACLAU, 2001, s. 105.

270 Viz LACLAU, 2001, s. 113.

271 LACLAU, 2001, s. 114.

272 Viz LACLAU, 2001, s. 112.

273 LACLAU, 2001, s. XI

274 Sociální formace. Autoři nahrazují marxistický koncept třídy pojmem sociální formace, kterou lze chápat jako „konečnou sadu vztahů produkce společně s ekonomickými, politickými a kulturními formami, v nichž jsou tyto vztahy zajištěny.“ (LACLAU, 2001, s. 101) Avšak není zde žádná nutnost, která by diktovala podmínky existence těchto vztahů, či jejich strukturu.

275 Viz LACLAU, 2001, s. 136.

276 LACLAU, 2001, s. 142.

277 Viz LACLAU, 2001, s. 141.

278 LACLAU, 2001, s. 144.

279 LACLAU, 2001, s. 139.

280 Viz LACLAU, 2001, s. 138.

281 Viz LACLAU, 2001, s. 96.

282 Viz LACLAU, 2001, s. 138.

283 Např. determinaci typu „určitý společenský zájem vytváří určité politické projevy“ nahrazuje „politicko-hegemonické artikulace zpětně vytvářejí zájmy, za jejichž představitele se prohlašují“ (LACLAU, 2001, s. XI).

284 ALTHUSSER, 1971.

285 Viz kap. 4.3 Problematizace myšlení o ideologii, část Partikulární a totální pojem ideologie.

286 FOUCAULT, 1996, s. 185 – 226.

287 BKS = teorie britských kulturálních studií; viz kap. 8.4 Diskurz.

288 Viz kap. 5.3 Ideologické státní aparáty.

289 Viz kap. 8. Teorie britských kulturálních studií.

290 ALTHUSSER, 1971, s. 175, 176.

291 BARTHES, 2004, s. 140, 141

292 BARTHES, 2004, s. 137 – 140.

293 Viz kap. 5.3 Ideologické státní aparáty.

294 MARX, 1956, s. 401.

295 Viz ALTHUSSER, 1971, s. 185.

296 Viz kap. 8.3 Model kulturního obvodu.

297 Viz kap. 4.3 Problematizace myšlení o ideologii, část Partikulární a totální pojem ideologie.

298 Viz HALL, 1997b.

299 Viz kap. 4.2 Politický prostor, utopie a ideologie, část Ideologie.

300 Viz kap. 5.3 Ideologické státní aparáty.

301 Viz kap. 8.2 Model zakódování/dekódování Stuarta Halla.

302 Viz kap. 5.2 Ideologie a subjekt.

303 Viz kap. 9.4 Gros příspěvku Laclaua a Mouffeové.

304 Viz kap. 8.4 Diskurz.

305 Viz kap. 8.4 Diskurz.

306 Viz kap. 4.2 Politický prostor, utopie a ideologie.

307 Viz kap. 8.4 Diskurz.

308 Viz kap. 8.4 Diskurz a kap. 9.4 Gros příspěvku Laclaua a Mouffeové.

309 Viz kap. 6. Pojetí ideologie strukturalistické sémiotiky.

310 Viz kap. 8.4 Diskurz; HALL, 1997b, s. 45, 46.

311 Viz kap. 9.4 Gros příspěvku Laclaua a Mouffeové.

312 Viz kap. 5.2 Ideologie a subjekt, 8.4 Diskurz; HALL, 1997b, s. 56; FOUCAULT, 1996, s. 195 – 226.

313 Viz LACLAU, 2001, s. 112.

314 Viz kap. 4.3 Problematizace myšlení o ideologii, část Partikulární a totální pojem ideologie.

315 Viz kap. 9.2 Hegemonie jako vznikající, nová politická logika.

316 Viz kap. 9.2 Hegemonie jako vznikající, nová politická logika.

317 Viz kap. 3.1 Koncepce ideologie Karla Marxe.

318 Viz kap. 5.2 Ideologie a subjekt.

319 Viz kap. 9.4 Gros příspěvku Laclaua a Mouffeové.

320 Viz kap. 8.3 Model kulturního obvodu.

321 Viz kap. 7.2 Hegemonie jako konsenzus.

322 Viz FOUCAULT, 1980, s. 201. – Power/Knowledge

323 Odpovídá sociologickému konceptu definice situace, Thomasovu teorému a psychologickému konceptu kognitivního filtru.

324 Konceptu nodálního bodu je velmi blízký koncept sešití, protnutí diskurzu a sociální reality. Specifickým příkladem tohoto sešití jsou diskurzivní aparáty.

325 Viz kap. 4.2 Politický prostor, utopie a ideologie.

326 Viz kap. 8.2 Model zakódování/dekódování Stuarta Halla a 8.3 Model kulturního obvodu.

327 Viz kap. 9.4 Gros příspěvku Laclaua a Mouffeové.

328 Viz kap. 7.3 Hegemonie obecně.

329 Pokud má čtenář v tuto chvíli neodbytné podezření z jakékoliv politické orientace autora, nechť se obrátí na kap. 10.1 Koncepty ideologie a hegemonie zeširoka, moment rozlomení konceptů ideologie a hegemonie tématem nediskutovatelného.